Překvapující není ani to, že míní stávkou zkomplikovat dopravu a tím ochromit chod státu. Stávkou, které by si nikdo nevšiml, a nikomu by nevadila, by zaměstnanci ničeho nedosáhli. Do třetice je ještě potřeba zdůraznit, že stávka ke kapitalismu samozřejmě patří. Kdo si v tomto systému neřekne o peníze, nejen že je nedostane, ale ani si je nezaslouží. Na tom, že se lidé servou o peníze, které jsou až na prvním místě, přece tento systém stojí.

Spíše než chystaná stávka zaslouží pozornost skutečnost, že se u nás prakticky nestávkuje. Znamená to snad, že panuje všeobecná spokojenost zaměstnanců s výdělky? Anebo je to dáno neschopností odborů brát se za zájmy zaměstnanců? Je snad důvodem pozoruhodného klidu na pracovním trhu strach zaměstnanců, že když se ozvou, přijdou o práci a pak těžko seženou jinou? Vedle všech těchto důvodů, proč se u nás stávkuje jenom vzácně, je ještě jeden psychologický: Lidé se u nás stávkovat stydí.

Stávkování se u nás nenosí. Než by se různé skupiny zaměstnanci vzájemně podporovaly, spíše si závidí. Navíc stávkující nemají podporu médií. Většina novinářů fandí zaměstnavatelům, kteří jsou pro ně ztělesněním úspěchu, a ne lidem, kteří se zmohou leda na práci. A konečně proti stávkám jsou politici, kteří si protesty zaměstnanců berou osobně. Za stávkou cítí nevděk k tomu, jak to tu moudře řídí a vměšování do jejich kompetencí. Z pohledu politiků jsou stávkující vyděrači, kterým je chyba ustoupit: Hrozí, že zaměstnanci poznají svou cenu, získají sebevědomí a pak bude problém je ždímat.