Pistole se pořizují kvůli sebeobraně, nepočítáme-li těch pár sportovních střelců, kterým jde o medaile. A když je řeč o sebeobraně, spíše se bojí ti bohatší, úspěšnější, kterým více hrozí setkání se zloději, vyděrači či únosci. A právě člověk, který je movitější, bývá klientem prodejců zbraní, jež nejsou zrovna levné.

Na zbraních se dobře vydělává, ale paradoxně jen do okamžiku, kdy se důkladně použijí: Jakmile těmi legálně drženými zbraněmi začnou střílet žáci ve školách a propuštění zaměstnanci na bývalých pracovištích, dojde na regulaci, která kazí kšeft.

Upřímně: sem tam se někdo pistolí ubrání, ale častěji mají stejně navrch útočníci. To má dlouhodobě za následek pokušení, vzít spravedlnost preventivně do vlastních rukou. Zakázaným ovocem, které nejlépe chutná, jsou v případě zbraní hlavně tlumiče a zaměřovače. S tímto příslušenstvím už držitel zbraně nemusí zůstat pouze u sebeobrany, může v tichosti také zaútočit a navíc se trefit.

Neříká se, že nejlepší obrana je útok? Zatím je u nás zhruba 650 000 legálně držených zbraní. Jestliže ročně dojde se střelnými zbraněmi ke zhruba 6 200 trestným činům a přestupkům, můžeme oslavovat statistiku, že 99 zbraní ze stovky je bezpečných! Anebo můžeme kvalifikovaně sýčkovat, že to nedopadne dobře. Čím více zbraní je totiž mezi lidmi, tím větší je i pravděpodobnost, že někomu ublíží. Konec konců to je jejich účel. Zabíjet.