Současníci mají sklon přeceňovat význam lidí, které znají a událostí, kterých jsou svědky. S odstupem času se pak mohou o objektivitě jejich hodnocení objevit pochybnosti. V případě Jana Pavla II mohla takovou pochybnost paradoxně způsobit jeho mimořádná popularita.

S odstupem času se ukazuje, že Jan Pavel II nebyl jenom sympaťákem, který si získával lidi otevřeností a srdečností. Byl papežem, který provedl významnou inventuru církevní historie a omluvil se za řadu nešťastných kroků svých předchůdců. Vedle toho činil vstřícná gesta ke konkurenčním monoteistickým církvím a náboženstvím a otevřel dialog křesťanů s židy a muslimy. Naproti tomu uhájil důležité katolické hodnoty a principy v atmosféře nakažlivého liberalismu.

Pokud má být sympaťák Wojtyla jednou prohlášen svatým, nepostačí k tomu ovšem obliba ani zásluhy o církev. K zápisu do kánonu svatých, je na rozdíl od zápisu do obyčejné historie třeba, aby coby blahoslavený učinil mimořádná znamení. Není svatosti bez zázraku. Ne všichni mimořádní křesťané o sobě dali vědět z věčnosti způsobem, který nelze racionálně vysvětlit a který je zdrojem víry v jejich nadpřirozenost. Jsou ovšem na druhou stranu svatí, o kterých mají povědomí pouze věřící anebo pouze katolíci.

Jan Pavel II svým působením překročil hranice katolické komunity. Vnímáno pohledem nevěřících a skeptiků nemá svatosti zapotřebí, aby byl za své úsilí o lepší, lidštější svět respektován a ctěn.