Správně měli soudci říct, že se nemíní angažovat jako zákonodárci, respektive vměšovat se do moci výkonné. Ale to od nich ani nikdo nechtěl. Posoudit měli ústavnost přijatých zákonů a v tomto směru se příliš nevyznamenali.

Polovina z těchto expertů na ústavu soudí, že poplatky u lékaře jsou ústavní, druhá polovina je má za neústavní. Kteří se mýlí? A proč asi? Jak to přijde, že ústavní soudci glosují bezplatnost zdravotní péče? Proč nám vysvětlují, že v mnoha zemích Evropy bezplatná péče ústavně deklarována není, a naopak u nás že ji zavedli kdysi komunisté podle stalinského vzoru? Naznačují tím, že máme špatnou ústavu?

Pak ale měli soudci říct zákonodárcům, aby buďto ústavu přepsali, anebo aby ji dodržovali. Radit poslancům, aby přijímali zákony v politické soutěži, kterou ochotně denně podstupují, je od Ústavního soudu hraběcí rada. Dále je od ústavních soudců nadbytečné, jestliže nám hlásí, že poplatky nemají „rdousící efekt“ na zdravotní péči. Jejich byznys je posoudit, zda nemá zákonodárná činnost poslanců rdousící efekt na ústavu…

Jak asi rozhodne o ústavnosti poplatků ctihodný soud, bude-li si po příštích volbách stěžovat na jejich zrušení vládnoucí levicí opoziční pravice? Důležitější než loajalita k ústavě bude dost možná loajalita k těm, kdo soudce navrhují a jmenují. K panu prezidentovi a k pánům senátorům. A co „dost možná“ – určitě! Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A toho poplatky obhajuj.