Pokud stát nechce opustit koncept humanizace vězeňství, musí buďto postavit další věznice, což stojí peníze, anebo ulevit věznicím zavedením domácího vězení pro méně nebezpečné vězně, což ale také bude stát peníze. Vězeňství lze také transformovat na privátní podnikání. Pak by věznice stavěl a provozoval soukromý investor, kterému by ovšem za dozor nad vězni také musel stát zaplatit…

Obecně občanovi vadí dvě věci: že na kriminálníky není větší přísnost a že je musí ze svých daní v base sponzorovat. Je přitom zjištěno, že větší přísností se místo nápravy docílí jen vyšší recidiva a z pohodlné basy zas není žádný respekt a strach. Z čehož plyne, že význam vězeňství, coby systému zajišťujícího ve společnosti pořádek, se přeceňuje. S kriminalitou je třeba bojovat předtím, než k ní dojde. Odstraňovat její příčiny. Pak není třeba na kriminalitu reagovat drahou represí.

Narůstající počet vězňů nesignalizuje úspěšnost společnosti při obraně pořádku. Je to právě naopak. Vězňů přibývá ve společnosti, která upadá a degeneruje.

Kriminalita je vlastně neúctou k právu, hodnotám, zvyklostem. A protože je lhostejnost k právu, hodnotám a zvyklostem vůdčím trendem současné konzumní civilizace, kriminalita roste nikoli překvapivě, nýbrž zákonitě. Žijeme ve stále kriminálnější atmosféře, která produkuje stále více zločinů a zločinců. Ne s nimi, ale s tou kriminální atmosférou je třeba něco udělat, než se svět stane jednou velkou basou. Snad ještě není pozdě.