Tak třeba: mzdy rostou, ale mně ne. Anebo: nezaměstnanost klesá, ale já jsem o práci přišel… A do třetice: Možná je lépe, ale určitě to nevydrží!


Nelze-li jinak a pozitivní informaci nejde zpochybnit, přidáváme k ní do série několik negativních skutečností. V souvislosti s růstem mezd zmíníme i růst cen, kriminality, rostoucí zadlužení, rostoucí počet exekucí a podobně. Anebo dobrou zprávu analyzujeme. Tak třeba přepočteme růst mezd kurzem koruny k euru a zjistíme, že vlastně vyděláváme stejně. Anebo pokles nezaměstnanosti analyzujeme jako důsledek sezónních pracovních příležitostí, které pominou s koncem sezóny, a budeme zpátky, kde jsme byli.

Na místě je podezření, že nás dobré zprávy zlobí, neboť se ve skutečnosti lépe cítit nechceme. Vždyť co nám brání vzít ty rostoucí mzdy a klesající nezaměstnanost jako holý fakt? Proč bychom dobré zprávy měli řešit stejně nabroušeně, jako ty špatné? Proč bychom nemohli dobré zprávy neřešit, a jen je brát s úlevou na vědomí? Navíc když můžeme reálně předpokládat, že se co nevidět semele nějaká mrzutost? Skeptici, nespokojenci a pochybovači ať si řeknou, že je-li lépe, pak jedině naší zásluhou, navzdory tomu, jak to politici vedou od desíti k pěti. Optimisté to mají jasné: Vyšší plat je za větší píli a zaměstnanost roste, neboť nás pracovat baví. Realista pak ví, že člověk je jednou dole, jednou nahoře. Být lépe tedy občas být musí!