Havla spíše vystihuje, co o něm stejný prezident Klaus řekl před rokem na jeho pohřbu, totiž že odešel „prezident, politik, intelektuál, umělec a člověk, na kterého bude země vzpomínat s vděkem, úctou a respektem." A jestliže Klaus vyzýval, aby se Havlovo dílo a odkaz nezplošťovalo a nedeformovalo, musí být nějaký závažný důvod, proč tak nyní sám činí.

Tím vážným důvodem, proč se Klaus vymezuje vůči Havlovi, je končící Klausovo prezidentství. Klaus zdá se špatně snáší, že nikomu nebude chybět a že se na něj bude vzpomínat ve zlém ať už kvůli jeho pyšnému vystupování, skandální amnestii anebo kvůli rozkradení státu, které pro většinu občanů politicky symbolizuje a zosobňuje. Problémem Václava Klause, člověka ambiciózního a sebestředného, je zjištění, že už je lidem lhostejný. Provokuje a přehání, aby s ním někdo diskutoval, anebo aby alespoň někdo napsal, že Klaus je trapný a malý. I to je lepší, než vytratit se z médií a být už zaživa zapomenut.

Pokud chce Klaus, aby byl porovnáván s Havlem, je to čirý masochismus. Havel přitahoval lidi, zatímco Klaus je odpuzoval. Už proto, že zatímco Havel o sobě vždy pochyboval a vystupoval skromně, Klaus povýšeně poučoval. Jako spisovatel se Havel zamýšlel nad lidskou existencí, zatímco Klaus cokoli napsal, vždy psal o sobě. Oba byli pravda prezidenti. Jenže jeden byl bohém a druhý obyčejný účetní.