Mluví se sice o tom, že je v ohrožení euro, ale co když má na mále Evropa? Itálie se nedostala do potíží pouze vlastním přičiněním. Na panice, která postihla italské dluhopisy a zvyšuje úroky, se rovněž svou amatérskou prostořekostí podepsali lídři eurozóny, klábosící o tom, co by bylo, kdyby. V nervózní atmosféře, kdy už nikdo nikomu a ničemu nevěří, a kdy se neví jak dál, není těžké urychlit, co beztak hrozí.

Před několika dny německá kancléřka tipovala, že se z dluhové krize bude Evropa vzpamatovávat deset let. Je to kombinace optimismu a naivity. Deset let na řešení určitě nemáme. Jako domeček z karet se může Evropa sesypat v řádu několika měsíců, pokud tedy míníme Evropou zdejší ekonomiku a finance. Jenomže právě proto, že se evropanství zredukovalo na pouhé účetnictví, mizí idea evropské vzájemnosti, kterou jsme v minulosti odvozovali od společně sdílených hodnot a od společných řeckých a římských kořenů.

Nápad provázat Evropu společnou měnou, má svůj původ v touze po zisku. Zatímco Evropská unie se rodila jako mírový projekt a společný byznys byl spatřován jako prevence vzájemných národních nevraživostí, eurozóna je byznysový projekt, se kterým se vracejí staré hrozby a zapomenuté nevraživosti ožívají. Nevíme, co přijde po finančním kolapsu, jestli i kolaps ekonomický, provázený sociálními bouřemi. Nevíme, co v Evropě povstane z finančního popela. Proč si ale vlastně myslíme, že to nutně dopadne špatně? Řím přece zůstane Římem bez ohledu na kolaps kapitálových trhů. Konec konců co je nějaké euro proti věčnosti.