Statistici města hodnotí podle mnoha kritérií, přičemž je jasné, že v tom s nejnižší kriminalitou může být člověk podveden, v místě s nejvyšší nezaměstnaností může dobře vydělávat, tam kde se ostatní dožívají dlouhého věku, mu může spadnout cihla na hlavu a tak dále. Přesto nám to nedá, a zajímáme se, jak si ve statistice vedeme.

Pokud dobře, není co řešit. Jestliže nám ale statistici přisoudí na žebříčku špatné pořadí, nepodléhejme panice! Připomeňme si, že dobře je tam, kde se dobře cítíme. Dobře se cítíme tam, kde se nám líbí, kde máme přátele, kde jsme doma. A pokud se tam, kde jsme, necítíme dobře, nedělejme si iluze, že stačí najít na žebříčku město kde je lépe. Kamkoli totiž člověk odejde, před sebou neuteče, sebe vždy bereme sebou.

Asi nejlepší způsob, jak naložit s výsledkem statistiků, je zamyslet se, zda není v našich silách vylepšit našemu městu pořadí. Z objektu statistiky se stát jejím subjektem. Lepší životosprávou bodovat v dlouhověkosti. Poctivostí snížit kriminalitu. Ale například také neodmítat lepší zaměstnání za vyšší mzdu a nenechat si líbit místní drahotu. Co jiného by statistici mohli svým žebříčkem sledovat, než právě výzvu, abychom se svou sociální situací něco udělali tam, kde jsme doma. Odjinud se naše příčka určitě nevylepší. Navíc jsou zde další žebříčky, ve kterých jsme pro ostudu jako celá republika. Třeba ten kde ztrácíme konkurenceschopnost, anebo žebříček, na kterém se propadáme v korupci. Šplhat po žebřících, to je jednoznačně výzva doby!