Petr Fiala zkraje svého ministerského působení řekl, že nemá kouzelnou hůlku, s jejíž pomocí by hravě vyřešil nahromaděné problémy. Když demonstranti oznámili, že mu kouzelnou hůlku nesou, ministr ji neodmítl, a slíbil ji promptně vyzkoušet.

Co si o takové věci myslet? Máme to brát tak, že i vážný koncepční spor lze vést s nadhledem a humorem? Anebo naopak zapochybovat o vážnosti sporu, když jeho účastníci vtipkují? Je pravděpodobné, že jak demonstranti, tak i ministr berou v úvahu místní publikum, které instinktivně upřednostní humor, byť černý, před zuřivou zarputilostí. Že jsme nespokojení s poměry, ještě neznamená, že budeme rozbíjet výlohy a zapalovat auta. Jednoduše to nemáme v povaze.

Nový ministr přišel do úřadu z akademického prostředí. Na rozdíl od svého předchůdce má zájem o komunikaci s oponenty. Nejspíše to vyjde na stejno, protože prostor pro domluvu se nerýsuje, ale je to takto elegantnější, než když se lidé rozdílných názorů ignorují, anebo dokonce hrubě urážejí. Přítomnost humoru činí krizi snesitelnější pro postižené, aniž by důvod k veselí měli její viníci. Z toho, že jsou politici lidem pro smích, vůbec neplyne, že jim projde, co způsobují. Spíš naopak.

Když se porovná úspěšnost radikálních, násilných protestů a úspěšnost protestů ryze verbálních, zdánlivě bezzubých, vidíme, že neexistuje přímá úměra mezi množstvím vymlácených výloh a množstvím prosazených požadavků. Násilí je projevem slabosti, ať už se k němu uchýlí demonstranti, anebo vrchnost. I když se ministrům vyhrožuje defenestrací, u nás k ní nedojde. Hrozí jim něco horšího. Dostanou kouzelné hůlky, aby se nemohli vymlouvat. Když nic nevykouzlí, prohrají volby.