Politici v unii teď budou Srby za jejich volbu chválit, protože panuje přesvědčení, že kvůli klidu v Evropě je třeba Balkán integrovat. Je ale otázka, zda Srbové skutečně volili Evropu.

Možná spíše odmítli izolaci. Třeba si ještě trochu pamatují, kam je přivedl Miloševič, kterému odhlasovali jeho ideu velkého Srbska. Výsledkem harašení zbraněmi je Srbsko nejmenší možné. Srbský nacionalizmus znechutil postupně Slovince, Chorvaty, Bosňáky, Černohorce i kosovské Albánce. Když dnes pohlížíme na Srbsko, přejeme mu lepší volbu, neboť navzdory nesouhlasu s Miloševičovou érou, máme k Srbům tradičně blízko. Jsou jaksi „naši“ už od Rakouska-Uherka a pak kvůli vazbě na bývalou Jugoslávii.

Ta v roce 1968 odmítla okupaci Československa a také vždy byla naší nejoblíbenější turistickou destinací, i když po pravdě jsme spíše trávili dovolené mezi Chorvaty. Kdyby Srbové odmítli EU, svět by se nezbořil, pokrčili bychom rameny a řekli si „škoda…“ A jestliže se kloní k EU s výhradou k řešení otázky Kosova? Svět se jistě nezboří, jestliže Srbové nezávislost Kosova neuznají. Dokonce bychom je mohli podpořit tím, že se k pragmatickému uznávání kosovské samostatnosti z principiálního důvodu nepřidáme.

Domluva po násilném zastavení Miloševičova etnického čištění Kosova od Albánců zněla, že tato provincie zůstane srbskou, byť s rozsáhlou autonomií. Uznání samostatnosti je rezignací na proklamovanou multikulturalitu. A pak, dohody se mají plnit.

I dohody se Srby.