A téměř se zdá, že nedodržením dress codu přišel v očích veřejnosti o zásluhy, za které byl vyznamenán. Přitom je jasné, že ve svobodné společnosti lze společenské oblečení pouze doporučit, nikoli vnutit a že předepsaným oblečením nelze udělení vyznamenání podmínit. Strážce hradního protokolu nemohl dost dobře panu režisérovi říct, že pokud si neobleče sako, žádný metál nedostane.

Jsou akce, u kterých se formální oblečení bere jako samozřejmost. Kdo má k formálnímu oblečení nepřekonatelnou averzi, musí si vybrat, zda se vyhnout akcím, na které jdou všichni v saku a kravatě, anebo zda přijmout pozvání u vědomí, že nezapadne a bude trnem v oku. Režisér Sedláček samozřejmě mohl ocenění odmítnout s odůvodněním, že nemá sako, anebo mohl někoho v saku zmocnit, aby za něj vyznamenání převzal. V obou případech by si ušetřil osobní trauma, že se kvůli metálu musel nasoukat do obleku, anebo trauma že nad ním kvůli chybějícímu obleku všichni ohrnují nos.

Režisér Sedláček se nakonec rozhodl, že zůstane neformálně svůj a panu prezidentovi že nedá košem. Na fotografii z vyznamenávání je dobře patrná srdečná atmosféra: oba aktéři, prezident i režisér se přátelsky usmívají a nic krom té fleecové mikiny nenavozuje podezření, že by se pan režisér na ceremonii připletl omylem. Ta neformálnost působila jako pouhá formalita. Ale nepochybně, sako by bylo lepší.