Politici mají tendenci uvažovat v mantinelech volebního období. Doba, kdy už nebudou u moci, je nezajímá. Vědí, že dluhy, které udělají, nebudou splácet a současně se nemají k tomu, aby spláceli dluhy, které udělali jejich předchůdci. Zatímco životy občanů mají svou kontinuitu, politika se odtrhla od života a chová se jako přeskakující poškrábaná vinylová deska. Potíž je v tom, že budoucnost, se kterou politici přestali počítat, nakonec nastane a bude to budoucnost, se kterou se nepočítalo.

O tom, jaký důchod a v kolika letech jednou budou pobírat senioři nerozhodnou kritéria, podle kterých dnes důchodový systém funguje. Rozhodující bude společenská atmosféra, přesněji to, zda se lidé na sklonku života budou těšit úctě a respektu spoluobčanů v produktivním věku, anebo zda je mladí odepíšou a nechají je napospas bídě a nemocem. Zatím lze z trendu rozevírání nůžek mezi bohatnoucími bohatými a chudnoucími chudými odhadnout, že důchodce žádná růžová budoucnost nečeká. Na vysoké noze si kromě hrstky privilegovaných nebude žít nikdo. To ale neznamená, že si lidé v nouzi vzájemně nepomohou. Bude to muset jít i bez důchodů.