Navíc zrovna v době, kdy si na nezaměstnané stát došlápne, aby se neflákali a nežili si nad poměry. Jenomže pokud se tito rozhodnou polepšit a pracovat, práce se pro ně stejně nenajde. K tomu mohou díky rostoucí inflaci počítat s drahotou. Být nezaměstnaným je zkrátka stále menší legrace. A čím je nezaměstnaných více, tím větší dusno je i mezi dosud zaměstnanými.

Zaměstnavatelé váhají s vytvářením pracovních míst, neboť si prý nejsou jisti hospodářským oživením. Zaměstnanci se bojí o práci, vědí, že je mohou nahradit nezaměstnanci, takže nereptají, když jsou u výplaty bráni na hůl. Po očku ovšem sledují, že se neuskromňuje každý, někteří že kupodivu z krize profitují. Zaměstnavatelem, který využívá krize k tomu, aby přidusil zaměstnance je pak také stát, jehož profit z krize ocení nadnárodní banky, u kterých stát občany zadlužil. Smutné a trapné.

A co s tím? Bránit se. To nejhorší, čemu mohou jak nezaměstnaní tak zaměstnaní podlehnout, je vlastní strach. Kdo se bojí, prohrává. Mocní bojácnými pohrdají. Nic nebudou řešit, pokud k tomu nebudou donuceni. A tak je to mimochodem i správně. Kdo se za svá práva nebere, žádná práva si ani nezaslouží. Budoucnost není nalinkovaná. Stane se to, co jako občané prosadíme, anebo to, co dopustíme. Demokracie je proto nejlepším ze špatných systémů, neboť umožňuje občanům bránit svou důstojnost. Nenechat na sobě štípat dříví. Kdo chce držet ústa a krok, klidně může. Měl by ale vědět že to je špatná životní strategie. Je-li nezaměstnaný, nezaměstnaným i zůstane a pokud je zaměstnán, velmi pravděpodobně o práci přijde.