Nejčastěji se to vysvětluje nedostatkem zakázek, kvůli kterému nezbývá než propouštět. Když jsou ale na své letošní záměry dotazovány přímo firmy, vesměs tvrdí, že se zaměstnance pokusí udržet. Jedním dechem pravda dodávají, že letos nezvednou platy.

Růst nezaměstnanosti určitě souvisí s krizí, a to na dva způsoby. Kromě propouštění z důvodu nedostatku práce, se propouští i s odvoláním na krizi, kdy krize je záminkou jak utáhnout šrouby a vyždímat stejný objem práce z menšího počtu zaměstnanců. V tom prvním případě firma řeší i v zájmu zaměstnanců, jak krizi přežít, ve druhém jí jde o to, jak na krizi vydělat. Na zaměstnancích je, aby rozlišili, zda je jejich zaměstnavatel v objektivních potížích, anebo zda jenom využívá situace nahrávající tomu, aby je sedřel z kůže.

Důsledkem krize bývá racionalizace práce. V našem kapitalizmu už jsou ale šrouby nějakou dobu dotaženy na krev. Záhy nebude koho vyhodit, neboť by za propuštěné museli začít dělat kapitalisté. Nezaměstnanost poroste hlavně kvůli absolventům škol. Ti totiž přicházejí na trh práce, který je už natolik efektivní, že nové lidi v podstatě nepotřebuje. Navíc přibývá ekonomů, kteří prorokují, že s růstem, jak jsme ho znali před krizí, je nadobro konec. Obavy, že jednou pro lidi nebude práce, se většinou odbývají frází, že práce určitě bude, jenomže nějaká jiná. Nadešel čas říct konkrétněji jaká vlastně. Hrozí totiž, že se tradiční averze k lidem, kterým se pracovat nechce, změní na strach z davu, co se práce nervózně dožaduje.