Okrádat mrtvé je ohavné, ale děje se tak odnepaměti. (Většinu hrobek egyptských faraónů našli archeologové vyloupených). Zloděj nepřemýšlí, zda mrtvým bronzová jména chybět budou či nebudou.

Nezajímá se o mrtvé vůbec, zajímá ho kov, za který dostane zaplaceno, aby pak měl třeba na cigarety, automaty či drogy. Nebude v tom nic osobního, zloděj nepřichází podruhé ponížit kdysi ponížené a zřejmě si ani neuvědomuje, že tak činí.

Místo nacisty umučených a povražděných vězňů v Terezíně by nepochybně raději okradl na Pražském hradě dávno mrtvé české krále o jejich korunovační klenoty. Potíž je ale se svalnatou ochrankou a bezpečnostními systémy.

České korunovační klenoty jsou střeženy tak pečlivě, že ve sběrně kovů určitě neskončí. A ani v tomto případě se nejedná o nic osobního. Koruna, žezlo či jablko se nemusí hlídat kvůli dvaadvaceti kdysi korunovaným hlavám, ale kvůli použitému zlatu a drahokamům. Jinak řečeno: Nejde o to, že bychom upomínku na někdejší panovníky hlídali a desky upomínající na obyčejné oběti zvůle nehlídali, neboť si ceníme papalášů, prominentů a celebrit, zatímco obyčejní lidé jsou nám ukradení.

Takto to není! Kdyby korunovační klenoty byly z plastu, nebyla by teď na Hradě fronta ani ostraha a nikdo by si nevšiml sedmi klíčníků. A kdyby destičky v Terezíně byly zlaté, dávno by byl areál Národního hřbitova osvětlen, sledován kamerovým systémem a přísně střežen nějakou speciální jednotkou. Když dnes správci Terezína konstatují, že bronz nelze uhlídat a navrhují ho nahradit replikou z umělé hmoty, také to není osobní.

Pragmaticky berou na vědomí, že tato společnost má jiné priority, než investovat do ostrahy bronzu, upomínajícího na obyčejné, neprominentní mrtvé. Ty plastové destičky mimochodem mrtvým vadit nebudou.

Měli by ale vadit živým! Přistoupíme-li na tu plastovou pietu, vydáme tím svědectví, že podle nás oběti za víc nestojí, investovat že umíme jen do vzpomínky na mocné a vlivné…

Co s tím? Mimořádně vystavit korunovační klenoty ve vyrabovaném Terezíně!