Právě s mírovou cenou bývá problém. Ne že by nebylo z čeho vybírat, norská Nobelova komise letos obdržela rekordních 278 nominací. Mezi nimi je navrženo 47 organizací, takže pokud se komise neshodne na všeobecně respektovaném mírumilovném jedinci, může podobně jako loni a předloni vzít alibisticky zavděk firmou, společenstvím či úřadem, který má mír nějakým způsobem v náplni práce.

Na rozdíl od exaktních disciplin je posuzování zásluh o mír čiré politikum. Ukázalo se to při ocenění Jásira Arafata, který měl za sebou kariéru teroristy anebo začínajícího prezidenta Baracka Obamy, který měl před sebou kariéru válečníka. Dlouhodobě se zdá, že kvalifikací pro Nobelovu cenu za mír je spíše to, že někdo za mír válčí anebo že sjedná příměří mezi válečníky, než to, že se někdo válečníkům vzepře. Odsoudit války ve světě, který si ve válkách, samozřejmě vedených za správnou věc libuje, je nad síly komise norského parlamentu. Oč snazší by bylo udělovat válečnou cenu za vojensky nejzdařilejší operaci roku, kterou by vybrala komise vojenských expertů! To sice vynálezce dynamitu ve své závěti neřeší, ale podobně ho vůbec nenapadlo oceňovat ekonomy.