Pak společnost akceptovala realitu dočasné přítomnosti okupantů, kterým se oficiálně děkovalo za internacionální pomoc proti kontrarevoluci. Později, když už většina lidí s okupanty kolaborovala, se o okupaci mlčelo. Po roce 89, kdy se rozpadla Varšavská smlouva a pak i Sovětský svaz, jsme si výročí okupace začali připomínat s pocitem satisfakce, že okupanti jsou konečně pryč.

Jakmile se v Rusku stejně jako u nás začal budovat kapitalismus, vzpomínka na zradu z roku 68 bledla a z bývalého okupanta se stal obchodní partner, a komerčně zajímavý turista. Tak by tomu zřejmě bylo i dnes, kdybychom se nestali členem NATO, kterému se Rusko hodí jako nepřítel. Letošní vzpomínka na okupaci z roku 68 je příležitostí uvědomit si logiku rozdělění světa na sféry vlivu velmocí. V roce 68 Československo pozapomnělo, že se nachází v sovětské sféře vlivu a okupace byla odpovědí na místní nápad reformovat socialismus. Dnes patříme do americké sféry vlivu a očekává se od nás, že budeme vůči Rusku sdílet společnou americkou politiku.

Protože Američanům do hlavy nevidíme, nemůžeme vyloučit, že si jako členové NATO ještě s Ruskem zaválčíme a že si některé příští výročí okupace budeme připomínat jako okupanti poraženého Ruska. Také je ale možné, že si už žádnou okupaci připomínat nebudeme, protože po příští světové válce tady nebudeme.