Všechny režimy bez rozdílu mají potřebu vyprávět oslavné příběhy svých zakladatelů a budovatelů, potvrzovat těmito příběhy svou legitimitu, vyučovat těmto příběhům mládež. Nejčerstvější respektive soudobá historie se ovšem vzpírá zjednodušením, k nimž inklinují učebnice dějepisu. Oficiální historii zpochybňují pamětníci, kteří přicházejí s nepohodlnými dokumenty a konkurenčními výklady. Rešerše kazí oficiální story, ze které se při bedlivém a nezaujatém zkoumání zpravidla vyklube propagandistický kýč. Historii nikdy nelze zcela uzavřít, stejně jako nelze předpovědět budoucnost.

Pravdivý příběh Lecha Walesy je strhující, dramatický, je to příběh vzestupů a pádů, příběh o víře i pochybnostech, o statečnosti, vůdcovství, ale také o malichernosti a ješitnosti. Odpověď na otázku, zda je Walesa světec anebo padouch je jednoduchá: Není jedno ani druhé. Stal se sice symbolem, ikonou změn, nicméně nepřestal být člověkem, který také dělá chyby, mýlí se a podléhá pokušením. Walesa má své místo v historii jisté. Jde jen o to, zda bude vnímán pateticky, skepticky či realisticky. Jde o příběh otevřený, neboť jde o příběh živý.