Nechtělo se věřit, že by starý lišák Klaus už nic nevymyslel. Že nemá v rukávu nějaký tajný trumf. Že by se po všem, co řekl, postavil do pozoru jako školák a nenechal si diktovat, co smí a co ne! Nicméně stalo se.

Objektivně to měl prezident těžké. Především mu Evropská unie překvapivě vyšla vstříc a potěšila ho výjimkou, na základě které údajně mohou být Češi kráceni na svých sociálních právech. Prezident tímto velkolepým vítězstvím přišel o významnou záminku, proč nepodepsat. Také měl problém v tom, že s výjimkou hrstky spřátelených senátorů neměl ve svém boji proti Lisabonu doma politické spojence. Rozhodující politické strany považují evropskou integraci za národní zájem, anebo alespoň za politickou nezbytnost. A pokud jde o obchodníky a průmyslníky, ti v lepším případě taktně mlčeli, v horším si už na hlavu státu také začínali otevírat ústa kvůli pocitu, že jim škodí.

Prezident měl ovšem závazek také k velkému množství občanů, které se mu podařilo přesvědčit, že EU nepotřebujeme k národnímu štěstí. Navíc je vystrašil, že Lisabonská smlouva povede k návratu sudetských Němců. Tito sympatizanti se mohou nyní zděšeně domnívat, že je svým podpisem zaprodal. Pan Klaus byl jejich hrdinou, nadějí, posledním útočištěm. Už nikoho jiného, kdo by je ochránil před strašlivou EU, neměli. Jak jim to mohl udělat? Otočit se jim takto zády! Nepředstavitelné, nemožné! A ke všemu nikde žádná zmínka, že by na znak té potupné signatury zavlál nad Hradem černý prapor!