Ukázalo se totiž, že když pro zákon podporující vlastenectví zvedne ruku většina poslanců, vnutit ho lze. Na Slovensku se bude povinně hrát hymna na úřadech, na školách či v televizi a největší radost z toho má pochopitelně iniciátorka této novinky, Slovenská národní strana. Kdo si na okázalé vlastenectví nepotrpí, bude to muset vydržet, ale pravděpodobně si časem zvykne.

Zda má ještě vlastenectví nějaký praktický smysl je téma k diskusi, jisté ale je, že hlavně u velkých národů je běžné, že si na národní identitě velice zakládají a považují se za něco extra. Platí to u většiny Rusů, Američanů či Číňanů. Vlastenectví malých národů mívá spíše charakter sebeobrany. Z obavy, že budou pohlceny národy většími a silnějšími, se malí zuby nehty drží národních symbolů a národních specialit. Udržet národní povědomí je ale v éře globalizace těžké. O životě lidí rozhoduje nadnárodně propojená ekonomika, obchod či finančnictví, a pokud jde o nacionalisty či národovce, zdá se, že jsou se svým folklórem na vedlejší koleji.

Izolovat se v otevřeném světě je sice protimluv, ale polemika s vlastenci je marnost. Jejich potřebu semknout se kolem společné řeči, hymny či tradice je lepší prostě vzít na vědomí. A pokud jejich vlastenectví není nepřátelsky namířeno proti jiným národům, proč s nimi polemizovat? Navíc když žijeme v regionu, kdy lidská práva jednotlivci umožňují vlastencem i nebýt. Ve slovenském zákoně o podpoře vlastenectví nestojí, že kdo nezazpívá hymnu, skončí na šibenici. Povinné vlastenectví je fakticky dobrovolné. A to je dobře.