Z jedné strany jsme se nechali přesvědčit, že reforma důchodového systému je nezbytná, ze strany druhé máme k reformě tak jak ji prosadila vláda zjevně nedůvěru. Především u druhého pilíře panují obavy, že penzijní fondy zkrachují, budou vytunelovány, nebudou vynášet, respektive se v průběhu spoření změní pravidla anebo příští vláda druhý pilíř rovnou zruší. Společným jmenovatelem zmíněných obav je přesvědčení, že stát neochrání naše peníze před zloději.

Pokud jde o důchody, svěřujeme státu pouze peníze, které nám bere. Vedle toho se ostražitě pojišťujeme a připojišťujeme, neboť příliš nevěříme státu, že co od nás na důchody vybral někde nezašantročí. Už to totiž během transformace udělal a děje se tak i jinde. Potíž s důchodovými fondy je, že jsou v soukromých rukou. Banky fungují jak známo na důvěře, což v situaci, kdy banky nefungují, není žádná výhra. Když nás stát ohledně důchodů posílá k bankéři, je to podezřelé. Je třeba trvat na tom, že garantem mezigenerační solidarity je stát. Nikoli bankéř, kterému jde o zisk, nýbrž stát musí zajistit, že staří neskončí jako bezdomovci a žebráci. Stát, který to nezaručí, trpí nějakou systémovou vadou a sám potřebuje zásadní reformu.