Kolik se jich v úterý nakonec sejde a zda se s nimi budou představitelé vlády bavit, anebo je budou ignorovat, se teprve uvidí. Podstatné ovšem je, že se konečně vládě rýsuje nějaký reálný protivník. Po té, co se s posledními volbami z veřejného života vytratila opozice a média místo názorových střetů reprodukují koaliční monolog, mají odbory příležitost postarat se o rozruch a naznačit vládě, že nevládne ve vakuu.

Pokud totiž politici necítí od veřejnosti zpětnou vazbu, musí se nutně domnívat, že vládnou geniálně. Bez pořádných demonstrací mohou nabýt falešného dojmu, že se státním zaměstnancům zalíbila myšlenka na propouštění a snižování platů, že občané radostně očekávají různé nové daně, anebo se nemohou dočkat vyššího nájemného. Mlčení berou politici vždy jako souhlas a těžko se na ně za to může někdo zlobit. Nemluvě o tom, že jedině v krizových situacích, kdy houstne sociální napětí, se pozná, zda politici mají své kroky promyšlené a zda jsou schopni je před veřejností obhájit.

Autorita odborů je u nás stále nevalná a je tomu tak proto, že jsou odbory líčeny a vnímány jako úderka sociální demokracie. Odbory se musí emancipovat, distancovat se od politiků, pokud si chtějí naklonit veřejné mínění a docílit, aby jejich hlas měl v dialogu s vládou váhu. To někdejší propojení s ČSSD bylo mimochodem stejně zaměstnancům k ničemu. Politici této strany šli nakonec stejně jako politici stran ostatních na ruku korporacím, bankám, průmyslníkům, levice s pravicí zda ruku v ruce na dluh budovaly globální kapitalizmus a o lidi se nestarali. Snad to už odborářům došlo.