Čas diskutovat o znění dokumentu totiž pro signatáře, kteří již smlouvu ratifikovali, jednoduše pominul. Václav Klaus není nevyzpytatelný ani nečitelný. Odporem k Lisabonské smlouvě se nikdy netajil. Pokud by ji podepsal, zcela by se tím zesměšnil. Také je třeba říct, že poslanci a senátoři, kteří ho zvolili prezidentem, jeho názor znali, a volbou Václava Klause současně rozhodli, že Českou republikou nebude Lisabonská smlouva ratifikována. To je dobré připomenout všem, kdo se dnes tváří být postojem prezidenta překvapeni.

Už je jasné, že bez podpisu českého prezidenta nezačne Lisabonská smlouva platit. V EU pak panuje většinová shoda, že bez této smlouvy nemůže být společenství o pětadvaceti a více členech funkční. Ti členové klubu, kteří si důvěřují a chtějí věci řešit společně, už nemají na co čekat a měli by se zamyslet nad alternativou, o které dosud tvrdili, že není. Z každé šlamastyky vede nějaká cesta.

Jak bude EU respektive Evropa v budoucnu vypadat, nás může zajímat a budeme Evropě držet palce. Pravděpodobnost, že tu budoucnost ovlivníme, je ale nevelká. Jako hrobaři Lisabonu naštveme menší země, které se budou cítit nepřijetím smlouvy poškozeny. Velkým, kteří si v „dvourychlostní“ Evropě uvolní ruce, bude Česko spíše lhostejné. Nějaké vyhoštění z mapy nám určitě nehrozí. Pokud budeme jako stát dodržovat, k čemu jsme se v EU zavázali, maximálně se stane, že se k našim politikům budou jiní politici v EU obracet znechuceně zády. Na to jsou už ale naši politici zvyklí z domova od vlastních občanů.