Jedna věc jsou mezinárodní dohody, zákony a vyhlášky, které tuto problematiku řeší, a druhá věc jsou naše emoce. Slyšíme-li, že se nám někdo cizí chystá koupit půdu pod nohama, instinktivně se bráníme. Kde budeme žít? Ve vzduchu?

Půdy, o kterou se jedná, se ve skutečnosti lidská noha dávno nedotkla. Naše ani cizí. Jedná se o rozlehlá území, kterými projíždějí pouze traktory a kombajny. Obyvatelstvo sestěhované do měst prakticky ztratilo s krajinou kontakt. Stále méně lidí umí něco vypěstovat či dochovat. Reálnou hodnotu má zemědělská půda jenom pro podnikatele v zemědělství a obchodníky s realitami. Jejich vztah k zemi je ale ryze profesionální, tržně ekonomický. Rozdíl mezi přístupem cizince a našince bude spíše v detailech, než v principu. Je velice nepravděpodobné, že by si český producent biomasy, řepky či kukuřice cestou na pole prozpěvoval „země česká, domov můj“.

Důležitější, než komu půda momentálně patří, je jak s ní bude nakládáno. Je jasné, že si nikdo hektary polí nevezme do hrobu. Co hrozí, je devastace půdy, její kontaminace, eroze, splavování… Tedy pro případ, že by člověk na této planetě nevyhynul. Půda se může dobře hodit našim potomkům, kteří se možná budou muset od biopaliv vrátit k pěstování něčeho pod zub. A pokud se naplní černé scénáře, vycházející z toho, že si člověk ve vztahu k přírodě počíná sebevražedně, nemá význam se o půdu bát. Nebude-li zde člověka, příroda se rychle vrátí k normálu, kterým je všudypřítomnost lesa.