K ocenění Nicholase Wintona poznamenejme, že bude-li držitelem Řádu Bílého lva, pozdvihne to prestiž udělovaného řádu. Váha vyznamenání totiž vždy souvisí s tím, jakým lidem je uděleno. Dobře je to patrné na Nobelově ceně Míru, která se lidem jako je Nicholas Winton zpravidla nedává. Mírovou nobelovku většinou dostávají politické celebrity, prezidenti a někdy dokonce navzdory tomu, že mají na rukou krev. Prestiž Nobelovy ceny míru tím významně utrpěla a skoro se dá říct, že si většina laureátů Nobelovy ceny míru nezaslouží být ve společnosti Nicholase Wintona, který se také zcela logicky jejím laureátem nestal.

Příběh Nicholase Wintona je již u nás velmi dobře znám, přesto se k tomu, jak v roce 1939 zachránil 669 židovských dětí, stále vracíme. Není to jen proto, že tento příběh je mimořádně silný, dojemný. Bohužel je také překvapivě a nepříjemně aktuální. V Evropě a na jejích hranicích se probouzí fašismus, neonacismus, agresivní nacionalismus i rasismus. Jak atmosféra houstne, začínáme tušit, že Wintonovo dilema z roku 1939, zda jít lyžovat do Švýcarska, anebo pomoci se záchranou lidských životů kdesi v Praze, může dostihnout i nás. Jak víme z historie, naprostá většina lidí upřednostní lyžování. Proto řády téměř není komu slušnému udělit.