Od svého zadržení s krabicí plnou peněz se nás pan Rath snaží přesvědčit, že to není tak jak to vypadá. Nabízí hodně krkolomnou verzi spiknutí a těžko uvěřitelnou interpretaci usvědčujících odposlechů v naději, že jej veřejnost a případně i soud shledá štvancem, kterým samozřejmě, jak sám nejlépe ví, nikdy nebyl a není. U korupčníků dopadených při činu, tedy s čerstvě převzatým úplatkem, je tomu v deseti případech z deseti tak, jak to vypadá. Je-li něčím tento případ výjimečný, pak jedině tím, že se na rozdíl od dlouhé řady stejně zkorumpovaných politiků zrovna tento jeden nechal spolu se svými společníky chytit.

Právě stylem obhajoby ovšem David Rath sám sebe usvědčuje. Moc mluví, handrkuje se o detaily, argumentuje účelově, překrucuje anebo přehlíží, co se mu nehodí. S čím se dodnes nesmířil, je skutečnost, že zatímco jiným politikům korupce prošla, jemu nikoli. Že politik profituje ze svého postavení bral za samozřejmost. A že zrovna jeho někdo odposlouchává a pak si na něj počíhá na ulici, je z pohledu bývalého poslance, ministra a hejtmana naprosto unfair. Připustit si, že občané jsou si před zákonem rovni je pro papaláše zdrojem nesnesitelného ponížení. Ani žalář nebude horší.