Trhy si řeckých voleb téměř nevšimly, což není dáno jenom tím, že investory nezajímá volební rétorika politiků. Hlavní je, že se obchodníci s penězi pohybují ve vlastním virtuálním světě, který s tím reálným nemá mnoho společného.

Titulky hlásající, že Řekové volili „proevropsky", že hlasovali pro reformy, úspory, Evropu, euro jsou pouze novinářskou zkratkou, zjednodušenou informací pro čtenáře, kterým je Řecko vesměs lhostejné. O neřešitelnosti řeckého maléru nejlépe vypovídá, že vítězní konzervativci chtějí k sobě do vlády vedle socialistů i radikální levici. Místo o dělení kořisti jim jde o sdílení společného břemene. Řekové nemohou diktát eurozóny odmítnout ani akceptovat, Eurozóna nemůže Řeky ignorovat ani vyřešit, proto se pouze stále dokola prázdně žvaní.

Není vyloučeno, že Řekové „volili euro" zcela iracionálně, pod dojmem úspěchu na fotbalovém Euru. Teď se fotbalisté Řecka střetnou s fotbalisty Německa v boji o postup do semifinále. Co tento boj velkého dlužníka proti největšímu věřiteli psychologicky vyvolá? Hraje se o satisfakci dlužníka? O respekt věřitele? Anebo se hraje jenom o čas, který se všem stejně krátí? Podstatou chůze kolem horké kaše je, že se zachraňuje znehodnocená měna. Stejné je to s dolarem, o exotických měnách jako je naše koruna ani nemluvě. Směna se děje s nekrytými padělky, kterými jsme vypláceni a kterými platíme. V Řecku, Německu či u nás jsme na stejné děravé lodi, která nejde ke dnu jenom proto, že spekulantům to tu už všechno patří. Nepotřebují naše peníze. Tisknou si vlastní.