Havel také píše, že „slovo je zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test."

U slova tedy nejde pouze o to, zda je svobodné a o to, že je slovo ohroženo na svobodě právě tehdy a proto, když je silné. I v době, kdy se Havel potýkal s cenzurou, protože tehdejší mocní se jeho slovem cítili ohroženi, upozorňoval na nezbytnost podezíravosti vůči slovům, neboť „totéž slovo může být jednou pravdivé a jednou lživé… Totéž slovo může jednou zářit velkou nadějí, podruhé vysílat jen paprsky smrti."

Havel ovšem také konstatuje, že jsme díky své historické zkušenosti hluboce nedůvěřiví a imunní vůči všem generalizujícím ideologickým floskulím, frázím, heslům, myšlenkovým stereotypům a podbízivým apelům. Václav Havel se svým Slovem o slovu nepochybně vyjadřuje i k dnešní záplavě pyšných slov, k onomu „dusícímu příkrovu prázdných slov, pod nímž musíme žít" a o síle slova pokorného, které se ani dnes neztratí a řečeno s Havlem září velkou nadějí.

Sobotní komentář: Dálniční restart