Výjimečnost sametového převratu spočívá v jeho sportovním duchu, kdy vítězům náleží sláva a poraženým čest. Vítězové jsou samozřejmě ti, kteří byli v pravou chvíli na správném místě, chopili se příležitosti a dnes si libují, že se z nich nestaly obtížné socky. Zajímavé je, jak v mixu nynější vítězů najdeme i včerejší poražené a mezi poraženými naopak ty, co si krátce po sametu naivně připadali být vítězi. Každá revoluce požírá své děti, přičemž ale ta sametová je požírá vlídně, sametově.

Potíž s vítězi je, že se potřebují ve svém vítězství ujišťovat. Není- li po ruce vhodný nepřítel režimu, nezbývá jim než vzít zavděk aspoň reprezentantem režimu. Třešničkou na dortu k pětadvacetinám svobody a demokracie se tak stalo spílání prezidentovi, ve kterém slavící vítězové zdá se nespatřují svého prezidenta, nýbrž v něm vidí prezidenta poražené většiny, která si ho k jejich nelibosti zvolila. Aby to ale nebylo tak jednoduché, ty červené karty v rukou vítězů vypovídají o jejich poraženecké frustraci. Sečteno podtrženo žádná sláva, žádná čest.