Po období, kdy se v Evropě vkládala naděje v evropanství, zdůrazňovala se společná evropská identita na úkor identity národní, se Evropané vracejí domů, ke své identitě národní, regionální, místní. Rozpomínáme se, odkud jsme přišli, co nás formovalo, kým jsme byli, čemu a komu jsme se bránili. Připomínáme si, že spravujeme dědictví po svých předcích, které míníme odevzdat svým potomkům. Renesance patriotismu je přirozenou reakcí na situaci, kdy se evropským stanoviskem stává stanovisko silných či nejsilnějšího, jež je ostatním vnuceno. Zatímco velcí žádají „více Evropy" důsledkem deficitu demokracie bude minimum Evropy.

Změní se akcenty. Nepůjde už o to, čím jednotlivé národy mohu přispět celku, ale o to, zda celek může být užitečný jednotlivým národním státům. Přežije jen to, z čeho je užitek. Našim národním zájmem je důstojně existovat tam, kde jsme doma, způsobem, který se nám osvědčil a na který jsme zvyklí. Pokud jsme se poslední dobou vzdávali podstatné část své státní suverenity ve prospěch nadnárodních struktur a neučinili jsme s tím dobrou zkušenost, pak je třeba vzít si onu suverenitu zpět a spolupracovat jen v tom co nás nepoškozuje. U státního svátku je dobré zdůraznit, že to je náš svátek. Není to svátek eurounijní či euroatlantický.