Česká veřejnost v tomto směru není výjimkou. S omezením svobod u nás kvůli ochraně před terorismem souhlasí osm lidí z deseti. Výjimečné je, že našim politikům se do omezování občanů moc nechce, a místo toho, aby využili situace a přitáhli šrouby, snaží se naopak veřejnost přesvědčit, že strach nebývá nejlepším rádcem. Mají samozřejmě pravdu, že zpřísňování paragrafů by mělo být úměrné reálné hrozbě, nikoli pouhému pocitu a vždy by se měla brát v potaz možnost zneužití pravomocí, neboť podezřelým se vždy může stát i člověk nevinný.

Důvodem, proč se přepisují paragrafy, ovšem nebývá ani tak přesvědčení, že to pomůže, jako spíše potřeba vykázat činnost, vyhnout se kritice za podceňování nebezpečí. I u protiteroristické legislativy platí, že je zbytečné stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko. Problém je ale v tom, že nikdo neví, kde je brod. Je pouze otázkou času, kdy si veřejnost vystrašená migrací, islámem či terorismem policejní stát vynutí. A pokud ho nenabídnou stávající politici, zvolí lidé politiky, kteří ho slíbí. Že je s policejním státem špatná zkušenost a že bývá problém se policejního státu zbavit je bez diskuse. Momentálně ale obrana osobních či občanských svobod není téma.