Holocaust nepoznamenal pouze oběti a jejich vrahy, ale všechny, kteří přihlíželi ponižování, persekuci a pak i likvidaci svých sousedů, známých, kolegů spolužáků na základě rasových zákonů. Holocaust nebyl pouze zločinem obrovských rozměrů, byl také děsivým civilizačním selháním.

Z historie víme, co se stalo, za jakých okolností se v lidech zrodila nenávist k druhým, lhostejnost, anebo strach. Co se ovšem z historie nedovíme, je odpověď na otázku, zda bychom my byli lepší anebo stejní jak o naši předci, kteří umírali, zabíjeli, anebo přihlíželi. Jisté je, že i dnes jsme nezřídka svědky nevraživosti vůči druhému člověku kvůli jeho příslušnosti k neoblíbenému národu, rase anebo víře. I dnes se najde hodně lidí, kteří si myslí, že by se jim lépe žilo ve společnosti očištěné od těch, kteří jsou od pohledu jiní, cizí. Vytrácí se víra v přínosnost soužití různých kultur. Místo pocitu multikulturního obohacení se šíří pocit multikulturního ohrožení.

Holocaust není pouze mementem, je i trvalou hrozbou. Nejsme lepší ani horší, než byli naši předci před pětasedmdesáti lety. Jsme stejní. Stejně zbabělí a stejně stateční. Stejně přátelští a stejně nedůvěřiví. Stejně obětaví a stejně zákeřní. Tak jako naši předkové, ani my si neumíme představit, že se společnost, rozdělí na oběti, vrahy a na nečinně přihlížející. Nedostatek představivosti ale nikoho neochrání.