Zajímavé to je proto, že zmíněným kytaristou je Radek Vondráček, advokát a politik, který se nedlouho po onom vystoupení stal jedním ze čtyř nejvyšších ústavních činitelů.
Jak si ten skandál nakonec přeberou politici, nevím. Mnozí soudí, že v civilizované zemi by znesvěcení historického a památkově chráněného prostoru zpěvem s kytarou mělo vést k rezignaci provinilce. Za polehčující okolnost lze ovšem považovat, že v hlavním jednacím sále právě probíhala rekonstrukce, takže historie se tou dobou psala v náhradních prostorách. Technicky vzato tedy ke kolizi kytaristů s historií dojít nemohlo.
Předseda sněmovny Vondráček se na doporučení premiéra správně omluvil všem, kterých se událost nějak dotkla. I když hudební produkce ve sněmovně nejspíše není regulována žádným zákonem, senzitivnější vyznavači symbolů mohou být dotčeni a jejich city je třeba respektovat.
Pokud by ovšem Radek Vondráček kvůli znevážení parlamentu kytarou rezignoval, dramaticky by se tím zvýšila laťka pro přípustné chování poslanců. Některým by pak z obavy o znesvěcení prostoru nebylo možné udělit slovo. A našli by se i notoričtí zastupitelé, které by z etických důvodů nešlo vůbec pustit do sálu!
Snažím se představit si hypotetickou situaci, kdy by se našla fotografie, na které je ve sněmovně místo kytaristy Vondráčka zachycen můj kamarád Karel Kryl. Místo o skandálu by se myslím hovořilo o vzácném doteku historie. Sál parlamentu se všemi jeho duchovními i hmotnými symboly by byl zhodnocen přítomností barda, který zde akordy Ami, C, G, E, F vyzval bratříčka, aby zavřel vrátka…
Taková fotografie se nenajde. Možná ale někde existuje zažloutlá fotografie jiného kytaristy, rovněž aktuálně z Kroměříže, který hraje v parlamentu a nebere se to jako skandál. Může na ní být autor tohoto článku, jak na podzim roku 1990 řeže do kytary v dánském parlamentu. Určitě vím, že jsem si nepřipadal jako bolševik po dobytí Zimního paláce. A Dánsko mi přišlo civilizované. Se slabostí pro nás, kytaristy.