S životem po životě počítají všechna náboženství, kromě ateismu, jehož vyznavači věří (aniž by to byli schopni dokázat), že po smrti není nic. Křesťané věří, že život věčný je zvěstován Kristem, který o Velkém pátku přináší oběť na kříži, aby pak na třetí den vstal z mrtvých a pak už žil věčně.

Ohledně nesmrtelnosti smrtelníků je na tom křesťan podobně jako ateista. Věří, že to nejpodstatnější na životě přijde po smrti, ale není to schopen dokázat. Věřící se shodnou, že život před smrtí má vliv na život po smrti, že tedy na tom, jak se v životě chováme a co činíme, Bohu velice záleží. Pak ale není důležité, k čemu se člověk hlásí, ale v co věří, neboť podle toho se i chová.

To je důležité si uvědomit, když slyšíme svědectví o kněžích pedofilech. A také když slyšíme, že církevní vrchnost o těchto deviantech údajně věděla a nezakročila. Dopouští-li se člověk špatnosti s vědomím, že nakonec stejně zemře a podstatné je jen to, co si v tomto životě urve, je to nepříjemné, ale svým způsobem pochopitelné. U lidí, co se hlásí ke křesťanství, ovšem jejich špatné chování především svědčí o tom, že v to, co hlásají, ve skutečnosti nevěří.

Křesťanství je samozřejmě mystériem, a tajemství je proto tajemstvím, že ho nelze rozluštit rozumem. Kristus se neobětoval za spravedlivé, nýbrž za hříšníky, kterými jsou i ti odporní pedofilové, kterým je v podstatě lhostejný. A obětoval se (skandálně) i za ty, co hříšně kryjí hříšníky. Jiná věc je, že ne všichni, za které se obětoval, se s ním dočkají vzkříšení. Ví se jen, že první budou poslední a poslední že budou první.