Jednou z možností je druhé kolo voleb zrušit s tím, že vítěz toho prvního bere vše. Nebylo by to vzhledem k téměř dvojnásobné účasti u prvního kola nespravedlivé a ušetřilo by se hodně peněz.

Principielním řešením by pak bylo pohlížet na bagatelní volební účast jako na výraz nezájmu občanů daného volebního obvodu mít svého reprezentanta v parlamentu. Počet senátorů by tedy byl proměnlivý, snížovaný o zastupitele z obvodů, kde účast nedosáhla určitého procenta, například 50%, 30%, anebo kde skandálně nevolilo ani 10%. Pro případ, že by Senát nebyl usnášeníschopný kvůli nedostatku zvolených senátorů, dočasně by se mohl zavřít s tím, že by se jeho kompetence přechodně rozdělily mezi ostatní ústavní instituce (sněmovnu, vládu, prezidenta). I toto řešením by bylo finančně výhodné.

Krajní možnost, jak se vyhnout trapasu volební neúčasti, je uzákonit volební povinnost. Vzhledem k tomu, že není v silách zákonodárců zajistit voličům výběr z kvalitních a důvěryhodných kandidátů, neměl by být finanční postih za neúčast drakonický. Kdyby pokuta činila řekněme stokorunu, účast by se rapidně zvýšila, ale současně by šlo o částku, kterou by přesvědčený nevolič rád zaplatil pro svůj dobrý pocit, že s politiky nemá nic společného.