Vždyť i pád minulého režimu je po dvaceti letech událostí leda pro badatele.
Přesto je to starší výročí významnější a aktuálnější. V šedesátém osmém roce stál svět na zajímavé křižovatce. Polevila studená válka a živě se diskutovalo, zda jsou socialismus a kapitalismus odsouzeny k věčnému soupeření, anebo se začnou sbližovat.
Tuto debatu o konvergenci systémů ukončila vojenská okupace Československa, na kterém se případné výhody sbližování měly ukázat.
V dalších dvaceti letech se už jenom čekalo, kdy se sovětské impérium rozpadne a bylo jasné, že s ním zanikne i zdiskreditovaný socialismus.
V roce 1989 bylo přirozené, že se málokdo vracel k myšlence sbližování systémů. Slavilo se vítězství jednoho z nich, tedy kapitalismu.
A vysvětlení? Zatímco v roce 1968 si ještě hodně lidí pamatovalo stinné stránky kapitalismu, v roce 1989 už převládli lidé, kteří si kapitalismus idealizovali. Muselo uběhnout dalších dvacet let, abychom dnes viděli, že když kapitalismus ztratil socialistického sparingpartnera, přestal se starat o obyčejné lidi a upadl až na pouhou mafiánskou technologii moci mocných nad malými a slabými.
Kapitalismu se porážka socialismu vymstila. S konkurentem ztratil konkurenceschopnost. Rezignoval na svobodu, solidaritu a spravedlivou soutěž, až skončil u primitivního zisku pro zisk či růstu pro růst.
Zbyla jen parodie na demokratické ideály, se kterými kdysi uměl čelit fundamentalistickým a populistickým hrozbám. Neuškodí se vrátit ke čtyřicet let starým úvahám o konvergenci systémů.
Není nad třetí cesty!