Jádro problému spočívá zdá se v pohledu na pracovní smlouvy. Zatímco zaměstnavatelé vítají, že je vláda míní zjednodušit a zpružnit, odbory hovoří o rozšiřování neplnohodnotných pracovních vztahů. Odboráře pak překvapuje, že si s nimi vláda o svých plánech nepopovídá a své nápady že jim pouze dává na vědomí.

Pokud jde o odbory, mají v popisu práce vybojovat pro zaměstnance podmínky co nejlepší. Asociace zaměstnavatelů zas logicky usiluje o pracovní sílu co nejlevnější a o možnost pracovníka snadno najmout a jednoduše se ho v případě potřeby zbavit. Stát je pak po správnosti nestranným, korektním moderátorem věčného odborářsko-zaměstnavatelského sporu. Úkolem státu je určovat pravidla hry, ohlídat jejich dodržování a udržet ve společnosti sociální smír, tedy atmosféru, kdy zaměstnavatelé ani zaměstnanci nemají pocit, že vláda jedné straně nadržuje a druhou dusí. To ale vůbec není snadné a dokonale nezávislá vláda je ideálem, v praxi vzácným.

Z uvažovaných změn zákoníku práce lze tipovat, že si ta současná vláda slibuje společenskou prosperitu spíše od zaměstnavatelů, kterým jde na ruku, než od zaměstnanců, kterým jde po krku. Je-li tomu tak, pak zaměstnanec učiní nejlépe, když se co nejrychleji stane zaměstnavatelem. Není žádná ostuda „neplnohodnotné“ pracovní vztahy odmítnout a raději je jako „jednoduché a pružné“ nabízet těm, kdo se nechají nachytat. Než být zemí nespokojených zaměstnanců je i z celospolečenského hlediska žádoucí být raději státem spokojených zaměstnavatelů. Státem bez zaměstnanců – geniálně prosté!