Na sociálních sítích se vesměs oslovení utvrzují v tom, co je oslovilo. Těch, které oslovila politika, navíc již za mlada, ovšem nikdy nebude velký dav. Normální je sdílet na Facebooku hezké zážitky, zajímavé fotografie, hudbu či filmy. Sdílet politickou propagandu normální není, pokud se tedy nejedná buďto o rebelii, anebo o recesi. Podaří-li se tedy politikům s jejich tématy vmísit do prostředí sociálních sítí, neznamená to, že mají vyhráno. Naopak jim hrozí, že půjde jen o další prostředí, ve kterém mohou nudit a obtěžovat.

Má-li přeci jen Facebook s politikou něco společného, pak to, že obé se přeceňuje. Sociální sítě nenahradí obyčejnou lidskou komunikaci, vždy budou pouze její náhražkou, a často i karikaturou. Politika ve smyslu vhazování hlasovacích lístků do volebních uren pak nikdy nenahradí osobní lidskou starost o společnost a svět, ve kterém žijeme. Takto vzato se politici a sociální sítě tak dlouho zbytečně hledali, až se zbytečně našli. Internetová facebooková komunikace politických stran s potenciálními voliči je nic proti ničemu: nic nepokazí ani ničemu nepomůže. Jelikož ale jde o propagaci, jež je skoro zadarmo, proč ji nezkusit?