Napadlo je zhodnotit praxi na ministerstvech z hlediska tak zvané dobré praxe, čili z hlediska doporučených pravidel pro zadávání zakázek, jak je popisují mezinárodní i tuzemské protikorupční manuály. Místo dojmů a pocitů přicházejí s indexem, který vědecky transparentně měří netransparentnost. A suše hlásí, že za poslední čtyři roky z ministerstev odteklo 276 miliard neprůhledně.

Zmínění mladí lidé mají za sebou zahraniční studia, před sebou slibné kariéry ekonomických analytiků, konzultantů či informatiků, ale ve volném čase se rozhodli bavit něčím užitečným. O jejich indexu s respektem hovoří ekonomové z NERVu anebo předseda vlády. A novináři rychle rozpoznali, že se něco děje a o měření neprůhlednosti obšírně informují. Zjištění, že 80% všech veřejných zakázek zadávaných ministerstvy v uplynulých čtyřech letech bylo přiděleno neveřejně nebo bez soutěže je hrozná zpráva. Že si někdo dal práci to spočítat je ovšem zpráva vynikající.

Něčím se totiž musí začít. Než chytat jednotlivé chmatáky je rozumnější nastavit systém tak, aby jim bylo vidět na prsty. Hlavním důvodem, proč bychom měli vědět komu, za co a kolik jde veřejných peněz je to, že se jedná o naše peníze. Když už politici nemají kuráž, aby řádně zdaňovali korporace a miliardáře, ať si alespoň váží drobných, kterými na provoz státu přispívá střední třída, zaměstnanci a živnostníci. O to tady jde. A ještě jména těch tří, co vykoumali jak ohlídat úředníky: Jana Chvalkovská, Petr Janský, Jiří Skuhrovec. Díky!