Jak se píše na webu IIHF, domácí reprezentace zažila tři hlavní éry. První koncem čtyřicátých let minulého století, do té ale nelítostně zasáhla politická moc, kdy bylo několik československých reprezentantů odsouzeno ve vykonstruovaném politickém procesu.

Druhá éra přišla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy českoslovenští hokejisté dokázali třikrát narušit dominanci Sovětského svazu a ke dvěma světovým titulům předchozí generace přidat další tři zlaté medaile.

Třetí pak byla „Zlatá generace“ devadesátých let se šesti světovými tituly mezi lety 1996 a 2010 a nezapomenutelným triumfem na olympijském turnaji v Naganu z roku 1998.

A jakou sestavu tedy IIHF zvolila?

Brankář: Dominik Hašek

IIHF zmiňuje i dalšího skvělého gólmana, Jiřího Holečka, jenž byl pětkrát vyhlášen nejlepším brankářem světového šampionátu a dovedl československý národní tým ke třem světovým titulům.

Proti Haškovým kritikům, kteří tvrdí, že největší slávu přinesla „Dominátorovi“ NHL, ale kontrují tím, že se pardubický rodák v národním týmu úspěšně prezentoval ještě před svým vstupem na zámořská kluziště, když byl ze čtyř mistrovství světa třikrát vybrán do All Star týmu.

A pak je tu samozřejmě zmíněné Nagano, kde patřil Hašek k hlavním oporám české reprezentace.

Obránce: František Pospíšil

Kapitán úspěšné generace sedmdesátých let. Tvořivý obránce, který byl několikrát vyhlášen nejužitečnějším hráčem nejvyšší domácí hokejové soutěže. Jak píše web IIHF, byl „prostě skála – impozantní obránce proti honosným útočníkům velké rudé mašiny Sovětského svazu nebo superhvězd NHL v Kanadském poháru“.

Devětkrát vedl jako kapitán na mistrovství světa reprezentaci, která byla v té době druhá nejlepší na světě a třikrát získala zlaté medaile.

Obránce: Tomáš Kaberle

Druhý, a nikoliv poslední Kladeňák ve výběru. Do výběru prošel i přes bratra Františka, který se zúčastnil deseti světových šampionátů. Oproti tomu Tomáš byl „jen“ na čtyř. Hrál ale hlavní roli ve zlatém týmu v roce 2005, o tři roky později byl kapitánem a navíc deset bodů v sedmi utkáních, což jej posunulo do turnajového týmu hvězd.

Nechyběl ani na čtyř olympiádách včetně té „bronzové“ z roku 2006. Kromě toho odehrál takřka tisícovku utkání v NHL, většinu v dresu Toronta, jako obránce nastřádal 563 kanadských bodů a v roce 2011 s Bostonem slavil zisk Stanley Cupu.

Útočník: Jaromír Jágr

Tahle volba snad ani nepotřebuje slov. Ale přece jen: světový šampion, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu, jedenáctkrát nejlepší český hokejista sezony, čtyřikrát ovládl střeleckou tabulku NHL a je druhý v historickém pořadí kanonýrů nejslavnější hokejové soutěže světa.

IIHF oceňuje i jeho dlouhověkost, kdy i coby majitel kladenského klubu stále hraje na vysoké úrovni právě za svůj mateřský celek.

Web připomíná, jak v roce 2015, ve třiačtyřiceti letech, na mistrovství světa v Praze poslal vítězným gólem české hokejisty do semifinále přes silné Finsko. A nedlouho poté byl navzdory čtvrtému místu českého výběru zvolen nejužitečnějším hokejistou turnaje, celých pětadvacet let po svém debutu na MS.

Světové hokejové síně slávy už jen prý čekají na konec jeho kariéry…

Útočník: Václav Nedomanský

Zpátky v čase na přelom šedesátých a sedmdesátých let. V této době stihl odehrát 93 utkání na mistrovství světa a olympijských hrách, v kterých hned osmasedmdesátkrát pokořil gólmany soupeřů. Byl u toho, když českoslovenští hokejisté v roce 1972 ukončili v Praze devítileté kralování Sovětského svazu.

Až po třicítce se konečně dočkal i NHL. Přesto stihl třeba v sezoně 1979/80 nasbírat v Detroitu Red Wings 74 kanadských bodů. Po skončení kariéry krátce trénoval, pak se věnoval práci skauta v NHL. V roce 1997 byl pak uveden do Síně slávy IIHF. Od minulého roku nechybí v Hokejové síni slávy NHL.

Útočník: Vladimír Martinec

Nejlepší sestavu české hokejové historie doplňuje po Haškovi druhý produkt hokejových Pardubic, útočník Vladimír Martinec. Dlouhověkost a produktivita, to je to, co čtyřnásobného nejužitečnějšího ligového hráče dostalo do elitního výběru.

Jeho bilance v reprezentaci je pozoruhodná. Zúčastnil se jedenácti světových šampionátů a trojích olympijských her. Nechyběl ani na Kanadském poháru. Celkem nastoupil do 119 utkání s bilancí 68 branek a celkem 138 bodů. V letech 1976 a 1977 nasbíral během šestadvaceti utkání na dvou zlatých mistrovstvích světa a olympiádě hned osmačtyřicet bodů.

Úspěchy ale sbíral i po skončení aktivní kariéry. Zůstal věrný pardubickému, ale i reprezentačnímu hokej a nechyběl u zlaté medaile z Nagana ani třech triumfů z mistrovství světa coby asistent.