Předchozí
1 z 2
Další

Sdílejí byt a auto, stihli najít několik oblíbených míst a na hřišti se neztratí. Blain je nejproduktivnějším obráncem Pražanů (7 gólů + 9 asistencí), Delisle především defenzivní zeď (6 kladných bodů ve statistice +/-).

Jak se vám v Česku líbí?
JB: Všechno je zatím super. Kluci nás skvěle přijali, od začátku to tak bylo jednodušší. Město je krásné, prozatím si není na co stěžovat.
SD: Často nevíte, jak to bude vypadat, když jako cizinec jdete do nějakého týmu. Je to poprvé, co jsme v Česku, ale všechno je v pohodě.

Překvapilo vás něco?
SD: Hlavně po hokejové stránce. Hra je ve velmi rychlém tempu. Všichni velmi dobře bruslí, takže my obránci musíme být stoprocentně připraveni na každý zápas. Navíc je soutěž hodně těsná, můžete vyhrát nebo prohrát s každým.
JB: Přesně tak. Největší překvapení bylo, jak je všech čtrnáct týmů dobrých. Například Pardubice mají špatné období, ale jejich tým je výborný. Když jsem hrál v Americe nebo pak v Rakousku, vždy tam byl někdo horší než ostatní. Tady ne, což dělá ligu zajímavou kvůli boji o play-off.

S lidmi v Česku máte jen dobré zkušenosti?
JB: Všichni jsou k nám extra přátelští, našli jsme si nové kamarády. Spoluhráči i všichni okolo týmu jsou moc fajn, takže vše bez problému.
SD: I když se na něco zeptáme lidí ve městě, nikdo na nás nekouká, že jsme z jiné planety, protože mluvíme anglicky, ale snaží se pomoct.

Snažíte se pochytit nějaká česká slovíčka?
SD: Trochu ano. Známe pár slovíček, ale určitě nemůžeme vést plnohodnotnou konverzaci.
JB: Je to těžký jazyk. Mluvíme francouzsky a anglicky, takže myslím, že to je pro nás složitější než třeba pro lidi, co ovládají ruštinu nebo jiné evropské jazyky. Dělají nám problémy některé hlásky. Třeba R s tím trojúhelníčkem nebo co to vlastně je… (smějí se) To nezvládáme.
(V tu chvíli kolem prochází kustod Josef Toma a oba zvolají „Pepíno“. Blain hned říká, že to je jejich oblíbenec v týmu a Delisle česky dodává: „Nejlepší kamarád.“ V průběhu rozhovoru také zdraví každého, kdo projde kolem, „ahoj“ nebo „čau“.)

V Praze se také dělíte o byt. Klape všechno dobře?
SD: Potkali jsme se poprvé v létě. Je těžké být spolu každý den pět měsíců v kuse. Potkávat ho na ledě je jedna věc, ale doma pak občas chci mít trochu klidu. Máme to tak oba. Zatím ale vše klape dobře, měli jsme jen dvě malé holčičí hádky. Kvůli ničemu… Když mám něco na srdci, řeknu to, Jeremie taky.
JB: Bylo pro nás jednodušší přijít do cizí země a mít po boku Kanaďana. Oba pocházíme i ze stejné provincie. Vše dobře zapadlo.

Občas ale tedy potřebujete jeden od druhého pauzu?
JB: Rozhodně. Když žijete s partnerkou, tak je to stejné. Občas si trochu lezete nervy, ale to je prostě život.

Kromě bytu máte také společné auto, že?
JB: Ano, jezdíme spolu, ale po městě spíše tramvají nebo metrem. Je to jednodušší. První dny jsem myslel, že budu mít tak dvacet bouraček s tramvajemi. Bylo to šílené, dost hektické, ale zvyknete si.
SD: Mám aspoň soukromého řidiče. Já jezdit nemusím. Říkám mu, kdy je zelená a červená na semaforech. A dělám DJe.

Máte nějakou oblíbenou písničku na cestu?
SD: Jedeme na halu pár minut, takže většinou stihneme jednu. Práce DJe tedy není tak náročná.
JB: Písniček je hrozně moc, vyloženě oblíbený song nemáme. Líbí se nám ale i české písničky, třeba ta od Verony, co hraje v hale. (pozn.- Nejsi sám) Pouštíme si ji i před zápasem v šatně.

Jak se vám líbí město? Vydáváte se často na prohlídku?
JB: Párkrát jsme se byli podívat, ale určitě nechodíme každý den. Především v létě jsme podnikli nějaké prohlídky města. Byli jsme podívat na Hrad a další památky. Bylo hezky, svítilo sluníčko. Teď zapadá, když se dostáváme z haly. Když tu byli rodiče, tak jsme se samozřejmě byli taky někde projít.
SD: Je to takový tlak. Když někdo přijede, hned se ptá: "Kam máme jít a kde jíst?" a my moc nevíme.
JB: Přesně. Radši si dám šlofíka, než někde chodit. (směje se)
SD: Většinou i vaříme doma, nechodíme moc na jídlo ven. Občas je ale fajn si někam zajet, byli jsme třeba na vánočních trzích.

Takže oblíbená místa nemáte?
JB: Máme pár míst na brunch. Třeba Farm, tam chodíme často, miluju to tam. SaSaZu máme rádi na večeře. Pak několik sushi restaurací.
SD: Ale spíš vaříme sami. Připravuju věci na prkýnku a Jeremie je u plotny. On je chef, já jsem su-chef. Když jdete do restaurace, tak se vrátíte domů a jste zas hladový. Takhle něco uvaříme, máme zbytky na další den, je to tak pohodlnější.

Co vaříte nejčastěji?
JB: Shepherd's pie. Je to kanadské jídlo. Hovězí, kukuřice, batáty a brambory. Smíchané dohromady. Jsou to tři vrstvy.
SD: Je tam taky hodně kečupu. Nevypadá to dobře na pohled, ale je nejlepší. Cítím se díky tomu jako doma. Alespoň jednou za týden ho děláme. Našli jsme také místo, kam chodíme pro ryby, takže často děláme lososový tatarák.
JB: Chutná mi i ten váš z hovězího. Je to úžasné, moje nejoblíbenější české jídlo. V Kanadě děláme tatarák taky, ale je jiný. Český je rozhodně lepší.

Bylo pro vás před startem angažmá ve Spartě výhodou, že jste si vyzkoušeli hokej v Evropě?
JB: Rozhodně. Je tu jiná mentalita, jiná hra. Nehrajete tolik jako v Americe, více trénujete. Hodně to pomohlo. Stejně jako, že je tu Uwe a máme tak kouče, co mluví anglicky. Vše je jednodušší od prvního dne.
SD: Vždycky to je ale o tom, jak si to uděláte. Můžete jít do klubu, o kterém někdo nemluví v dobrém, ale vy si to tam zamilujete. Důležité je, jak zapadnete do kabiny.

Kde nastal zlomový moment, kdy jste si řekli, že už nechcete zkoušet štěstí v Americe?
SD: Když hrajete v Americe, hlavní cíl je NHL. To je sen odmalička. V určitou chvíli ale prostě musíte otočit list. Nemůžete žít v minulosti, že jste něco měli udělat tak nebo onak. Někteří kluci stále litují. Když něco udělám, tak do toho jdu na sto procent a nelituji toho.
JB: Životní styl v Evropě je zajímavější. Jsou tři reprezentační pauzy, můžete si během nich třeba někam vyjet. Byl jsem v Londýně, Římě… Tohle u nás nemůžete. Je to stále dokola - zápas, zápas, zápas - osmdesát za sezonu… Nemáte čas se procházet po městě. Proto se mi Evropa líbí. Byl jsem už připravený odejít, můj agent se porozhlédnul a z Rakouska byla nabídka.
SD: Když jdete do haly a cítíte se dobře, hned hrajete lépe. Když jsem odcházel do Evropy, nebyl jsem šťastný. Od té doby jsem ale spokojený.

Pomohlo, že jste potkali v týmech Kanaďany?
SD: Určitě, ale teď už jsou všichni kluci v týmu více zžití s angličtinou. Někteří se ze začátku trochu styděli, ale říkali jsme jim, že se přece nebudeme smát, když něco neřeknou dobře. Někdy i já neumím něco říct správně, naším prvním jazykem je francouzština. Spíš jim chceme třeba pomoct. A je vidět, že po pěti měsících od přípravy se někteří hodně zlepšili.

Stevene, vy jste po odchodu ze zámoří hned ukořistil titul ve slovenské lize s Banskou Bystricí…
SD: Je to tak, zadařilo se nám. I tam byli kluci milí. Občas když přijdete v průběhu sezony, nemusí to být příjemné pro ostatní, protože někomu vezmete místo, ale všechno bylo v pohodě. Hokej je týmový sport a když jste na stejné vlně, můžete vyhrávat tituly.

Jeremie, vy jste poslední sezonu a půl prožil v Rakousku, uprostřed Alp. To bylo asi taky příjemné, že?
JB: Bylo to tam krásné. Po životní stránce snad nejlepší rok. Innsbruck je nejhezčí město, jaké jsem kdy viděl. I celá oblast okolo je úžasná. Za hodinu jste v Alpách, všude jsou hory a jezera. Minulý rok byl opravdu zábava.

Zpátky k Stevenovi. V týmu jste jeden z tvrdších borců, už jste se i popral. Užíváte si tuto roli?
SD: Je to něco jiného než v Americe. Úplně se nepovažuji za tvrďáka, ale v hokeji to potřebujete. Náš tým chce hrát tvrdě, ale u nás je tedy mnohem víc bitek. Je to rozdílné. Soupeř vás však musí respektovat. Když někdo dostane tvrdý hit, půjdu po protivníkovi, ale bude to tak, i když já dostanu hit. Někdo se mě zastane. Není to o jednom hráči, který by měl být v této pozici.

Sice jste oba ze stejné provincie, ale v jedné části se fandí Montrealu a v jedné Quebecu. Prožívali jste nějak rivalitu?
SD: Můj táta opravdu nesnášel Montreal a chtěl tak vychovat i mě. Jednou jsem od nějakého kamaráda dostal čepici Canadiens, protože Quebec už v té době nebyl v NHL, a táta z toho nebyl úplně šťastný. Říkal mi, jak v hospodách byly velké bitky, když se střetli fanoušci obou klubů. Nás už to minulo, byl jsem možná na jednom zápase. Snaží se teď vrátit, postavili velkou arénu, ale nevím, jestli se to povede.

Takže u vás dvou to nebyl problém?
(smějí se)
JB: Rozhodně ne. Tolik nás to nezajímá.
SD: Nikdy jsem neměl konkrétní týmy nebo hráče, kterým bych fandil. Sledoval jsem prostě hokej.
JB: Montrealu jsem fandil, vyrostl jsem tak, že jsem ho měl v krvi. Postupem času to však opadlo. Koukám se na sestřihy a bylo by skvělé pro město, kdyby udělali úspěch. Ale nebudu brečet, když se nedostanou do play-off.

Jeremie, vy jste si v zámoří zahrál i se svým bratrem. Byl to splněný sen?
JB: Hlavně pro rodiče. Myslím, že táta nezmeškal ani jeden zápas, hráli jsme jich spolu asi čtyřicet. Devět deset hodin od domova a on pokaždé přijel. U prvních snad tří gólů bráchy jsem měl asistence. Navíc jsme spolu bydleli, bylo to super.

Teď hraje ve Francii. Nedoporučoval jste ho do Sparty?
JB: (směje se) Je trochu starší a myslím, že už má trochu jiné plány. Ale byl tu v listopadu a dorazil i na Vánoce, což je fajn.

I Steven měl jednoho zajímavého spoluhráče. V juniorce jste se potkal se současnou hvězdou NHL Claudem Girouxem. Bylo už tehdy znát, že je výjimečný hokejista?
SD: Rozhodně. Ale přitom byl super kluk, dokonce mě vozil na tréninky, mně bylo v té době šestnáct, neměl jsem auto. Učil mě, že si mám užívat hokej a tvrdě pracovat. A když vám to říká někdo jako on… Byl výborný, makal naplno, pokaždé chtěl vyhrát. Náš tým byl celkem dobrý, ale byly i další silné celky. On však na začátku sezony přišel a řekl, že soutěž vyhrajeme. Nastavil bojovného ducha a opravdu jsme ten rok zvítězili. Je to fantastický hráč.

Hokej je v Kanadě náboženství. Hráli jste i něco jiného nebo to byla jasná volba?
JB: Hrál jsem ještě fotbal - americký i klasický. Pak jsem se musel rozhodnout, ale hokej byl vždy na prvním místě.
SD: Ten můžete hrát celý rok, což je výhoda.

Jak jste strávili Vánoce?
JB: Byli jsme spolu, přijela moje mamka. Měli jsme pěkný stromek a koupili si dárky. Je fajn, že je můžeme strávit spolu. Kdybych byl sám, tak by to nebylo úplně ideální.

A oblíbený vánoční film?
JB: Sám doma. O parník.
SD: Furt se chce dívat na vánoční filmy.
JB: (směje se) Je to tak. Miluju je.