Jenže v tomhle angažmá byl nedávno kámen úrazu. Před prosincovým mistrovstvím světa juniorů o talentovaného mladíka totiž stáli i v reprezentaci, leč nový zaměstnavatel ho ze dne na den povolal do áčka v DEL.
Vnuk známého trenéra Aloise Hadamczika a syn mistra světa z roku 2010 Michala Barinky si po dlouhém přemýšlení vybral klubovou cestu a rozhodl se odmítnout účast na přípravném kempu dvacítek. „Kde je k čertu národní hrdost?“ slyšel pak z úst šéftrenéra českého hokeje Filipa Pešána.
Barinka byl náhle za vyvrhele, který odmítl národní dres… Avšak dobře věděl, že stabilní pozice v A-týmu Kolína je pro něj v daný moment klíčová. „Snažili jsme se najít nejlepší místo, kde bych mohl hrát. Musel jsem se rozhodnout, co mě bude živit,“ ohlíží se zpětně český útočník.
A nutno dodat, že mu to březích Rýna docela šlape. Sbírá body i zkušenosti, zařazuje se mezi opory.
Před restartem soutěží z důvodu koronavirové pandemie jste kývl na nabídku německého Kolína nad Rýnem. Když se ohlédnete: bylo to dobré rozhodnutí?
Určitě ano. Dlouho jsem se rozmýšlel, kam zamířím, s rodinou jsme zvažovali všechny nabídky, a nakonec jsme se rozhodli pro Kolín. Jsem velmi rád, že to dopadlo takhle.
Byly na stole také jiné nabídky?
Obdržel jsem jich více, ale blíže bych se k tomu nerad vyjadřoval. Jednalo se i o nabídky z české extraligy, ale jak říkám, zpětně hodnotím svou volbu jako nejlepší krok s ohledem na můj herní i lidský rozvoj.
Vaše rozhodnutí bylo následně veřejně kritizováno svazovým šéftrenérem Filipem Pešánem, kterého pobouřilo upřednostnění práce v klubu namísto účasti na přípravném kempu reprezentační dvacítky. Jak vidíte celou situaci dnes s odstupem času?
Myslím si, že se jednalo o vyhrocenou situaci hlavně na základě médií. Pan Pešán mi ihned po incidentu volal a celou kauzu jsme spolu prodiskutovali. Žádný problém mezi námi není a to je pro obě strany nejdůležitější. Boj o sestavu v Kolíně jsem upřednostnil z toho důvodu, že těsně před začátkem ročníku vypadl z důvodu zranění z elitní formace Sebastian Uvira a trenér na jeho místo dosadil právě mě. Cítil jsem tak velkou šanci a důvěru, a proto jsem se ji rozhodl vedení klubu splatit.
Trenérem je Krupp
S vehemencí sobě vlastní se vás zastal váš děda a bývalý reprezentační trenér Alois Hadamczik, který na Pešána okamžitě nekompromisně zaútočil. Probíral jste to s ním? A radil vám odchod do Německa?
Co se týče mého výběru angažmá, tak děda byl jedním z těch, kteří mi pomohli nejvíc. Snažil se pro mě najít nejlepší řešení, čehož si moc vážím. Jako trenér k tomu měl určitě co říci, vzhledem k jeho velkým zkušenostem s hokejem. Ale během sporu jsme spolu v kontaktu nebyli, o většině vyjádření jsem se doslechl až s časovým odstupem.
Nebyl jste v tom sám. Do podobné palby ze strany svazu a Pešána se po mistrovství světa dostal také Michal Teplý, který byl pro změnu kritizován za údajně špatný přístup k tréninkům. Nemohou mít kontroverzní výroky trenéra Pešána negativní vliv na motivaci mladých hráčů dostat se do seniorské reprezentace?
Nemyslím si, že by to mělo nějaký vliv. Každý hráč, který dostane možnost reprezentovat, musí na všech trénincích odvést své maximum. Jak znám Michala, tak vždy pracoval na sto procent, takže vzniklý spor ho spíše nakopl k lepším výkonům. Více souvislostí bych v tom nehledal.
Přesuneme se do Německa. Po sedmnácti odehraných zápasech máte na kontě jedenáct bodů. Jste spokojený?
Zatím se cítím velice dobře. S týmem se nacházíme uprostřed tabulky a jelikož je letos soutěž velice vyrovnaná, tak ambice na play-off zůstávají velké. Z osobního hlediska se mi zatím také daří, takže doufám, že to takhle půjde i nadále.
V Kolíně nad Rýnem vás trénuje vítěz Stanley Cupu (a také bývalý kouč Sparty) Uwe Krupp, bývalým hráčem NHL a šampiónem Stanley Cupu. Jaký vliv má na hráče taková osobnost?
Obrovský vliv, opravdu. Pan Krupp má už jenom díky tomu, co v hokejové kariéře dokázal, velký respekt u všech hráčů v kabině, což udržuje v týmu neustálou disciplínu. Snaží se na ledě prezentovat ofenzivním stylem, často napadáme ve dvou hráčích, z čehož pramení spousta protiútoků a šancí v útočném pásmu. Přesně takový styl mi vyhovuje a jsem rád, že dostávám velký prostor se ukázat.
Už v šestnácti jste s bratrem odcestovali do akademie v Salcburku. V čem to pro vás bylo přínosné?
Na Rakousko vzpomínám velice rád. Bydleli jsme přímo v akademii, kde jsme měli zajištěné opravdu všechno, od stravování až po hokej a školu. Celý den tak člověk působil v hokejovém prostředí a měl ideální podmínky pro rozvoj svých dovedností. Otevřená posilovna, možnost zahrát si basketbal i další sporty, zkrátka na české poměry nadstandardní podmínky. Doufám, že mi období strávené v Salcburku pomohlo do dalších let.
V týmu jste působil s velkým německým talentem Johnem-Jasonem Peterkou, který byl hvězdou dvou uplynulých šampionátů dvacítek. V loňském draftu NHL byli hodně vysoko také Tim Stützle či Lukas Reichel. V čem je kouzlo německé hokejové výchovy?
Co se týče Johna, tak ten byl opravdu skvělý od začátku. Všiml jsem si ho na prvním tréninku, tehdy s námi trénoval jako dorostenec, a už tam ve většině dovedností vynikal. Zahrál jsem si s ním i v jedné formaci a naše spolupráce mě moc bavila. Obecně mladí kluci v Německu dostávají velmi brzy šanci mezi dospělými, takže po dovršení dospělosti jsou z nich hotoví hráči. Pohotově zvládnou ten náročný skok z juniorského hokeje do toho seniorského a výsledek je poté k vidění třeba na mistrovství světa do dvaceti let.
Okusil jste také kanadský juniorský hokej, za dva roky v Halifaxu jste nasbíral velice solidní čísla. V čem vám ta zkušenost prospěla?
Naučil jsem se zase o něco odlišnější hokej, za oceánem je užší kluziště, rychlejší tempo, takže z hlediska herního pojetí šlo o poznání nového stylu. Poznal jsem nové přátele, prostředí, tudíž zkušenost v kanadské juniorské lize hodnotím velmi kladně. Jelikož je v německé elitní soutěži spousta Kanaďanů, tak některé věci naučené právě tam uplatňuji dodnes.
Proč podle vás čeští junioři na světových šampionátech čím dál víc zaostávají za špičkou?
Když jsem sledoval kluky na mistrovství, tak bylo vidět, že každý z nich na ledě odvedl své maximum. Bojovali na hranici svých možností, takže z herního pohledu si myslím, že se více vytknout nedá. Bohužel je holý fakt, že světová špička je momentálně na jiné úrovni, než jsme my. Do nitra problému nevidím, takže bych nerad komentoval něco, co mi nepřísluší.
Už jsme nakousli, že vaším dědou je Alois Hadamczik, vlivná a kontroverzní osobnost. Setkal jste se někdy s názory, že jste z toho důvodu třeba protěžován?
Samozřejmě jsem se s tím setkal. Vnímal jsem to nejvíce v mládežnických kategoriích, bavil jsem se nadávkami a výhrůžkami na internetu. Postupem času, čím je člověk starší, tak už si na to udělá svůj názor a nad podobnými věcmi mávne rukou. Naučil jsem se řídit sám sebou a neohlížet se na ostatní.
Mají tu fotky na sedadlech
Německá hokejová liga nepatří v Česku k těm nejsledovanějším. Co je pro ni typické? A jak se vůbec žije v Kolíně nad Rýnem?
Jsem zatím docela překvapený, Kolín mi svým prostředím připomíná Prahu, takže se v některých ohledech cítím jako doma. (smích) Bohužel zde platí přísná epidemiologická opatření, z čehož plyne, že kromě nákupu základních potravin a malých procházek se zatím nikam nedostanu. Lidé jsou tu však velmi přátelští a nápomocní, v klubu mi například pomohli jak s ubytováním, tak i s přesunem auta. Herní styl se kvůli několika hráčům ze zámoří podobá tomu kanadskému, jediným rozdílem je širší hřiště. Je tu spousta mladých a zároveň dravých kluků, což dodává soutěži patřičný ráz. Takovou malou zajímavostí je, že celá německá soutěž funguje v anglickém jazyce, což je pro mě obrovská výhoda. Všichni rozhodčí, hráči i trenéři zde umí anglicky a veškerá komunikace je zde tomu podřízena. Pro zahraniční hráče, jako jsem já, to je velká úleva. (smích)
Domácí zápasy hrajete ve stejné aréně, v niž se váš otec stal před jedenácti lety mistrem světa. Vzpomenete si, co jste tehdy během finále s Ruskem dělal?
Ten čas hrozně letí, popravdě řečeno už si to pořádně nepamatuji. (smích) Ale vím, že jsem zápasy sledoval jako malý a s rodinou jsme to prožívali. Když Kolín poslal nabídku, tak to byla jedna z prvních věcí, na kterou jsme si vzpomněli.
Navíc je všeobecně známo, že kolínské publikum hokejem žije a v průměru chodí na domácí zápasy přes jedenáct tisíc diváků. Jak si tým zvyká na neobvyklou situaci, kdy své fanoušky nemůže mít za zády?
V kabině jsme se o tom se spoluhráči bavili, říkali mi, že místní fanoušci jsou neuvěřitelní a jejich podpora je při utkání nesmírně důležitá. Na druhou stranu jsou podmínky pro všechny strany stejné, takže zde není prostor se na něco vymlouvat. Velice sympatické gesto vymyslel klub pro své příznivce, kterým nabídl za přibližně patnáct euro vytisknout na jejich sedadlo vlastní fotku. I takový druh podpory nás velmi potěšil a poukazuje to na výbornou spolupráci mezi vedením a fanoušky.
V několika klubech po celém světě se majitelé z důvodu zhoršující situace odhodlali k radikálním krokům vedoucím například ke snižování platů. Došlo k těmto závěrům i v Kolíně?
Dle mých informací se to řešilo také u nás. U mě nastala jiná situace, jelikož jsem přicházel před touto sezonou, tudíž jsem podepsal smlouvu bez dalších úprav. Ale ano, také německé kluby tato nepříjemná situace potkala, naštěstí to kluci už nějak vyřešili.
Váš otec Michal se nyní vrátil zpět do brněnské Komety. Probíhá mezi vámi nějaký kontakt v této nelehké době? Nebo je alespoň prostor si zavolat a probrat některé věci?
Přesně tak, jedinou možností je telefonická komunikace, takže si každý den voláme a píšeme. Bohužel žádná jiná možnost není, ale snažíme se spolu pravidelně bavit o zápasech a je mi velkou oporou.
Jeho kariéra se pomalu blíží ke svému konci. Není pro vás lákadlem zahrát si s tátou v jednom dresu?
Určitě by mě to lákalo, navíc v Brně, kde mají opravdu fantastické fanoušky. Pokud by se někdy taková možnost naskytla, bez pochyby bych o ní uvažoval. Nyní jsem však v Kolíně nad Rýnem, kde musím podávat kvalitní výkony a v budoucnu se možná uvidí. (úsměv)
