Před pár dny jste definitivně ukončil kariéru. Jak dlouho se ve vás rozhodování rodilo?
Rozmýšlel jsem se delší dobu, letošní sezonu jsem ještě chtěl zkusit dohrát v zahraničí. Měl jsem do hokeje chuť a pocit, že ještě zvládnu výkonnostně odehrát porci zápasů. K návratu mě ale nakonec nepustil zraněný loket, se kterým jsem v březnu podstoupil třetí operaci.

Po půlročním klidu jsem se vrátil k tréninku, již po novém roce jsem však pochopil, že ruka nebude schopná zvládat profesionální hokej. Přestože je podle vyšetření v pořádku, tři zákroky už jsou zkrátka znát. Nechtěl jsem za každou cenu prodlužovat kariéru, když bych nebyl na každý zápas připravený.

Nabídky „práce“ přesto dorazily. Byl jste od začátku rozhodnutý odejít do ciziny, nebo jste ještě zvažoval návrat do českých soutěží?
Uvědomoval jsem si, že extraliga už je za mnou. Zvažoval jsem zkusit ještě další pokus s Kladnem, když se rok předtím play-off nepovedlo. Rytíři se ale vydali cestou změn a omlazování kádru, což jsem neviděl jako cestu zpět do nejvyšší soutěže.

Rád se spletu a nadále jim budu přát. Rozhodl jsem se tak podívat do zahraničí. Nejvíce mě lákala Alpská liga, možnosti se objevily také z Německa nebo Francie.

Je těžké smířit se s koncem?
Tak hrozné to není. Hrál jsem pětadvacet let, a tak jsem si už užil svoje. Syna mám navíc v mladším dorostu, kde také trénuji, jsem tak celý den na ledě. Další individuální tréninky a kempy vedu v hokejové škole, jež provozuji s Martinem Štrbou.

Abych se náhodou nenudil, získal jsem ještě licenci kondičního fitness trenéra. O tuto oblast jsem se vždy zajímal, nelíbilo se mi, když kondiční trenéři hokejisty zbytečně přetěžovali. Zaneprázdněný jsem tak nakonec ještě víc. S kariérou jsem chtěl pokračovat, ale konec jednou musel přijít.

U hokeje ale plánujete zůstat. Nejvíce vás láká trénování?
Mám sice trenérskou licenci B, více by mě však bavila manažerská činnost. Zatím jsem bez výraznějších zkušeností, uvidíme, zda se časem objeví zajímavá příležitost. Prioritou je tak prozatím trénování kladenského dorostu, kde nastupuje můj syn. Počkáme si na vrchol sezony, třeba se po něm místo pro mě objeví.

Dlouhá léta jsem spjatý také se Spartou, spolu s Kladnem je moji srdeční záležitosti. Jak kvůli těmto vztahům, tak kvůli bydlišti, bych proto preferoval příležitost v těchto klubech.

Michal Broš si tak pomalu může začít vyklízet kancelář?
Už jsem se mu nabízel, zájem zatím nebyl. Určitě nechci říct, že bych pracoval lépe než on, o práci v podobném duchu bych měl ale zájem. Rozhodně bych neodmítl ani pozici asistenta u starších kategorií nebo dospělých, kde bych mohl praktikovat nějaké věci z mého pohledu. Prioritou je zkrátka setrvání u hokeje.

Zajímám se také o kondiční cvičení, ale nechci rozjíždět nějaký projekt a najímat lidi a pak najednou vycouvat. Kdyby se mi třeba opravdu podařilo vyštípat Míšu Broše“ (směje se).

Vás syn je v týmu mladšího dorostu třetím nejproduktivnějším, začínají se projevovat vaše střelecké geny?
On je spíše tvořivý a hodně šikovný. Každý má přednosti a nedostatky, na nich se s ním snažím pracovat. Třeba dynamické bruslení jsem měl asi lepší, on má však výbornou hlavu a ruce a snad i povahu pro kolektivní hru. Uvidíme, jak překlene pubertu a novou školu.

Ve Spartě jste strávil jedenáct sezon. Nejhezčí období vaší kariéry?
O tom není pochyb. Krásná léta jsem zažil také ve Finsku, Sparta pro mě ale znamenala ještě něco jiného. Člověk tam vydržel čtvrtinu života, posbíral jsem řadu individuálních ocenění a vybojovali jsme dva tituly, což považuji za vrchol mé kariéry. Přicházel jsem ve třiceti letech a rozhodně mě nenapadlo, že rudý dres budu oblékat jedenáct ročníků nebo překonám gólové rekordy.

Který z titulů berete jako cennější?
Při první cestě za titulem jsem si v pátek třináctého ledna v Litvínově vřetení kost a bylo mi oznámeno, že jsem dohrál. Nakonec jsem stihl ještě poslední kolo základní části proti Slavii. Čtvrtfinálovou i semifinálovou sérii jsem si hodně protrpěl, lépe jsem se cítil až ve finále proti sešívaným. Bolesti byly obrovské, zároveň mě play-off stálo účast na mistrovství světa. Přesto rozhodnutí vůbec nelituji. Přesto výše řadím primát o rok později. Obhajoba je vždy těžší, navíc mám pocit, že jsem k výhře přispěl výkonnostně daleko víc.

Když už jsme se dostali ke Slavii, dočkáme se znovu pražských soubojů?
Derby chybí hodně, jejich absence není ztrátou jen pro Prahu, ale celou extraligu. Našly se jiné souboje, ale náboji souboje o hlavní město se nevyrovnají. Sport je už dlouho o ekonomice, šance Slavie na návrat jsou tak v kvalitní první lize velmi nízké. Šancí by bylo snad jedině její spojení s fotbalovým klubem, které by hokejistům přineslo desítky milionů.

Od roku 2007 se Spartě ve vyřazovací části nedaří udělat poslední krok a na titul nedosáhla. Proč?
Vždy něco málo chybělo, občas se od nás odvrátilo sportovní štěstí. V mé poslední sezoně jsme byli proti Brnu v pěti zápasech lepší, přesto jsme v sedmém utkání padli. Poslední tři sezony bez mé účasti se mi z dálky špatně hodnotí. Hráči hrozně moc chtějí, až najednou vznikají kontraproduktivní věci a nedaří se.

Tlak je ale obrovský a může snadno docházet k rozmíškám mezi vedením, trenéry a hráči. Všude jinde je semifinále úspěch, mohou být v klidu, ve Spartě to nestačí. Druhá věc je, že kádr prodělává v poslední době až moc změn. Hráči přijdou a na rozkoukání není čas. Extraliga je navíc velmi vyrovnaná, na první příčku může pomýšlet šest týmů.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ