„Je pravda, že toho moc nedělám,“ usmívá se v rozhovoru pro Deník majitel tří cenných kovů z mistrovství světa, dvojnásobný český šampion a finalista Stanley Cupu.

„Ale ne že bych nechtěl. Jen je to teď s covidovou situací složité. Trénování dětí, které jsem měl v plánu, padlo. Věnuji se tak synovi,“ říká někdejší kapitán třineckých Ocelářů, které dnes čeká derby ve Vítkovicích.

Schází vám hokej?
Samozřejmě si občas vzpomenu, protože jsem jím žil celý život, byly to super chvíle, rád ho sleduji, ale abych pravdu řekl, tak ta dřina už mi nechybí. Co naopak ano, je šatna. Asi každý hokejista, který skončí, řekne, že mu schází sranda v ní, i její režim. Zase mi ale nechybí cestování, hodiny mimo domov a jak jsem řekl, dřina okolo.

Vy jste konec kariéry ohlásil loni v létě v nepříliš oblíbeném období přípravy, takže jste si možná oddechl, že to už nemusíte absolvovat, viďte?
Každopádně. Teď vím, že když si chci zatrénovat, tak zatrénuji sám pro sebe, a ne proto, abych sám sobě i ostatním musel dokazovat, že můžu hrát. Spíše se snažím udržovat a cvičení si užívám. Právě léto bylo o činkách a běhání, což jsem nemusel, i když jsem věděl, že je to třeba. Teď už to dělám sám pro sebe.

Vy jste nikdy neměl posilovnu rád, je to tak?
(usměje se) Neměl. Já jsem stejně víc cvičil v létě, přes sezonu jsem tam už tolik nechodil. Hlavně v pozdějším věku, kdy jsem se tomu chtěl vyhýbat a tak nějak jsem, věděl, že mi stačí si udělat práci na ledě a posilovnu jsem nepotřeboval využívat.

Co na to trenéři?
V Rusku záleželo, kdo tam byl. Když šlo o pana Sýkoru, mělo to určité výhody, jiní nás k tomu nutili. Samozřejmě když šel celý tým, tak jsem šel také, ale nějaké individuální přípravě jsem se v tomto směru vyhýbal. V Třinci jsem měl dohodu s Vencou (Varaďou), že mě nechával být a věděl, že se o své tělo postarám tak, abych práci na ledě odvedl. To bylo podstatné. Roli hraje i to, že hráč je starší a má něco za sebou. Pamatuji si na věty Davida Výborného…

Povídejte…
Když mi bylo dvaadvacet, řekl mi: „Musíš trénovat naplno a co nejvíc asi do osmadvaceti let. Potom už to stačí udržovat.“ Má to logiku, protože do toho věku je tělo ve vývinu, pořád máte na čem pracovat – byť to musíte celý život – ale tu záleží i na tom, jaký daný hráč je, jak přemýšlí. Zda potřebuje posilovnu, nebo led stačí. Do toho je důležitý i trenér. Mně stačilo léto, a cítil jsem se dobře.

S odstupem několika měsíců ve vás nehlodá červíček, že jste s ukončením kariéry mohl počkat, a třeba to ještě zkusit? Nebo svého rozhodnutí nelitujete?
Já ničeho nelituji. Bylo to nutné skrze zdraví, což mrzí, ale jsem i rád, že mohu být s dětmi. A když dnes vidím veškerý sport, je mi kluků až líto. Hokej bez fanoušků, fotbal bez fanoušků, vše bez lidí, některé sporty se ani nehrají. To je smutné. Ale aspoň mají práci a možnost ji dělat. Pokud jde o mě, tak bylo by složité to tlačit na sílu přes zdravotní potíže, že by mi to třeba nedělalo ani radost, protože bych hrál před prázdnými tribunami… Nevím. Myslím, že to byl správný krok, i když každý chce hrát co nejdéle, ale situace byla taková a výčitky mít nemůžu, ani nemám.

Trápí vás problémy s jícnem stále, nebo už to přešlo?
Dá se říct, že to skoro odeznělo. Není to stoprocentní, už to však není v tom stádiu, jako dřív, zlepšuje se to, ale jde o dlouhodobý proces. Možná se s tím budu potýkat celý život, byť mě to vyloženě neomezuje. Jistě, musím se vyhýbat pálivým jídlům, pepři a podobně, nejím zbytečně tučné. Na stravu ale musí hledět každý, kdo chce být zdravý, takže je to v pohodě.

Znáte aspoň příčiny potíží?
Ta nemoc vzniká i díky stresu. Může být dlouhodobý, k tomu si to můžete vyvolat životosprávou, aspektů je víc. Asi vím, čím jsem si to vyvolal, ale to nechci rozebírat.

Utkání 7. kola hokejové extraligy: HC Vítkovice Ridera - HC Oceláři Třinec, 3. října 2019 v Ostravě. Na snímku (zleva) Roberts Bukarts, Lukáš Krajíček a brankář Třince Petr Kváča.Lukáš Krajíček (v červeném vlevo) v akci ještě na ledě. Foto: Deník/Lukáš KaboňZdroj: Deník / Lukáš Kaboň

Naznačil jste, že byste rád trénoval. Umíte si sebe představit v čele mužstva a jeho řízení?
Pořád si ještě užívám, že ve své podstatě pracovat nemusím a mohu se starat o děti. Už jsem ale byl domluvený s prostějovským vedením, že bych se začal zajímat o mládež. Jenomže bohužel covid všechno zastavil, mládežnické sporty nefungují, takže se těším, že později budu moct pomoci. Samozřejmě potřebuji zkušenosti, jak vést tréninky a podobně, což se mohu naučit, zároveň ale žádné velké cíle, že bych chtěl trénovat dospělé, nemám. Věřím tomu, že dětem mám co předat, přece jen jsem to nějaký ten pátek hrál. Ani licenci jsem neřešil. Ale snad mě to bude naplňovat. A to mi bude stačit.

Třinec se s nějakou možností neozval?
Neozval se, a i kdyby něco nabídl, poděkoval bych, ale asi bych stejně odmítl, protože jsem rád doma v Prostějově, nikam dojíždět už nechci. Zimák mám v podstatě pod barákem, vedle je i tenis, kde začala hrát dcerka, můžu tam chodit pěšky, takže bych práci viděl tady. Děti jsou mou prioritou.

Už se tedy sportovně profilují?
Řeknu to takhle. Kdybych viděl, že nemají talent na sport, dám je asi na housle. (usmívá se) Něco tam je, ale co z nich doopravdy bude, to se teprve uvidí. Hlavně bude záležet na nich.

Jak jako profesionální sportovec a otec osobně vnímáte aktuální situaci mládeže bez školy a sportu?
Za mě je to hrůza, jsem z toho totálně nešťastný. Když každý den člověk koukne na zprávy a čte nebo slyší o covidu, pořád se to natahuje, tak si uvědomí, že škola je jedna z nejdůležitějších věcí pro děti. Nejen kvůli vzdělávání, ale potřebují se potkávat se svými vrstevníky, k tomu i sportovat. Myslím si, že spousta dětí se sportem skončí, když rok nic nedělají. Nebo budou mít jiné zájmy. Podle mého je to špatně, ale jsme malí páni. Nerozhodujeme, musíme se s tím porvat. Já mám naštěstí zahradu, k tomu i nějaké hřiště, takže se o něco pokoušíme, ale také záleží na počasí.

Když se vrátíme k vám, stačil jste si za ty měsíce zhodnotit svou kariéru?
Určitě. Hlavně jsem rád, že jsem mohl hrát tak dlouho, protože je řada hráčů, kteří to štěstí nemají. Třeba kvůli zranění. K tomu jsem procestoval kus světa, poznal spoustu dobrých lidí, viděl krásná místa, a i za to jsem rád. Jestli ta kariéra mohla být lepší? Je to možné. Třeba kdybych na sobě dělal a pracoval víc, možná ano. Ale to nemůžete vědět. Já jsem vděčný za to, co jsem měl.

Kdybyste měl nějaké období vypíchnout, které by to bylo?
Samozřejmě hlavně úspěchy. Ať už na mistrovství světa, třeba v Rize jsme hráli proti Švédům finále, bohužel jsme prohráli. Nebo sezona v NHL, kterou jsem začal v Tampě a přes farmu jsem se dostal až do Philadelphie a finále. Nádherná sezona. Zapomenout nemůžu ani na to, že jsem se dostal na olympiádu. Obrovský zážitek. A samozřejmě první titul s Třincem. To byla super jízda.

Od toho uplyne letos už deset let.
Když řeknete, že je to deset let, přijde vám, že je to dlouhá doba, ale když se ohlédnu za tou kariérou, je neuvěřitelné, jak to uteklo.

LUKÁŠ KRAJÍČEK

Bývalý hokejový obránce se narodil 11. března 1983 v Prostějově, kde začal kariéru.
V zámoří hrál za Compuware Ambassadors (NAHL, 1999/00) a Peterborough Petes (OHL, 2000-03), až si Krajíčka v roce 2001 vybrala Florida Panthers (2001/02 a 2003-06). Pak působil v klubech San Antonio Rampage (AHL, 2002-05), Vancouver Canucks (NHL, 2006-08), Tampa Bay Lightning (NHL, 2008-10), Norfolk Admirals (AHL, 2009/10) a Philadelphia Flyers (NHL, 2009/10).
Po návratu do Evropy šel do Třince (2010/11), pak zamířil do Dinama Minsk (KHL, 2011 až 2016). Na závěr kariéry se vrátil do Třince (2016 a 2020).
Kariéra: NHL: 328 zápasů/72 bodů (11+61), Stanley Cup 34/5 (0+5). KHL: 257 zápasů/67 bodů (7+60), v play-off 9/1 (1+0). Extraliga: 161 zápasů/71 bodů (18+53), v play-off 42/25 (6+19). Reprezentace: 62 zápasů/10 bodů (2+8)
Úspěchy: stříbro (2006) a dva bronzy (2011, 2012) z mistrovství světa, finále Stanley Cupu s Philadelphií (2010), dva tituly (2011 a 2019) a jedno stříbro (2018) s Třincem.

Ale nechybělo moc a v sezoně jste mohl jít do Jaroslavle.
I tohle jsem si říkal, ale také jsem si uvědomil, že nedlouho poté se tam stala ta letecká tragédie. A já, kdybych třeba tu předchozí sezonu odehrál dobře, podepsal další smlouvu, jsem tam mohl být také. To byla myšlenka, která mi probíhala hlavou víc, než to, že bych neměl titul.

Z této myšlenky až mrazí…
Byla to hrůza. Paradoxně se mělo hrát v Jaroslavli, pak by se to nestalo. Pořadatelství ale přehodili a takhle to dopadlo. Bohužel.

Výraznou částí vašeho života bylo angažmá v Dinamu Minsk. Co s vámi dělá aktuálně to, co se děje v Bělorusku?
Nemusíme se bavit o tom, že lidé jsou tam utlačovaní. Mrzí mě to, protože jsem tam byl strašně rád. Minsk je krásné město, přijali mě tam za svého, lidé byli příjemní, ale z toho, co se tam děje, jsem smutný. Je mi z toho zle. Ale třeba je to nutné, aby se něco změnilo. Obyvatelům Běloruska bych to moc přál.

A běloruská realita se vás během vašeho působení dotkla?
My hráli hokej a politiku jsme neřešili. Nikdo to ani řešit nechce, protože s tím nic neudělá. Člověk řadu věcí pociťoval, ale když jsem do Minsku přijel, byl jsem překvapený. Na ulici nebyl jediný bezdomovec, všichni museli pracovat, byl tam absolutní pořádek, zákony lidé respektovali, ani kriminalita tam nebyla. V tom to bylo správné, ale na utlačování lidí to nic nemění.

Ještě předtím, v ročníku 2009/10, jste se dostal až do finále Stanley Cupu. To ale bylo jako na horské dráze, že?
To bylo. Nejistota v Tampě, protože když jsem šel na farmu, tak mi generální manažer řekl, že nahoru mě už nevytáhne. Nevěděl jsem, co se bude dít. Jestli tam sezonu i skončím. Byl to zlomový bod. Nakonec se ozvala Philadelphie, ale s tím, že musím ukončit smlouvu s Tampou. Tak jsem nepřišel na zápas a opravdu na to došlo. Nebylo to šťastné období, ale z toho jsem se vyškrábal až těsně pod vrchol. Bylo to hodně nahoru dolů.

Navíc v sérií s Bostonem jste prohrávali už 0:3 na zápasy.
Přesně tak. A potom ještě v sedmém zápase 0:3 a nakonec jsme vyhráli 4:3. To je další krásná vzpomínka. Celkově je těch zápasů strašně moc, až si je člověk všechny nepamatuje. Ale tohle jsou ty hlavní. Víte, můj táta jezdí na tréninky syna a vybavuje se mi, jaké to bylo, když já byl taky tak malý a jezdil se mnou. Hrozně to letí, proto si člověk má života užívat.

Vybavily se vám vaše začátky?
To jsem začal až tak od třiceti let. Když už přemýšlíte nad tím, že máte půlku kariéry za sebou a nevíte, jak dlouho ještě budete hrát. Do toho vás vše na těle bolí. Teprve potom si uvědomíte, proč jste to dělal, co a proč pro mě dělali rodiče a důvod, proč na to chci navázat. Aby mladý hrál hokej, nebo dcera tenis. Prostě když děláte sport, máte ten život krásný, pestrý a to bych chtěl i pro ně.

Často v rozhovorech zmiňujete tátu. Měl na vás velký vliv?
Měl. A nejen hokejově, dával mi i do života spoustu rad, které byly pro mě dobré, a které se snažím aplikovat na synkovi i dcerce. Zároveň ale nemůžu zapomenout ani na mamku. Táta mě striktně vychovával, což myslím, že bylo dobře, že na mě byl tvrdý. I díky tomu jsem byl na život nachystaný. Rodiče mě do života krásně nastartovali, a i když přišly chvíle, které nebyly jednoduché, uměl jsem to překonat a ještě jsem z toho vyšel silnější.

A co hokejový vzor, měl jste?
Jako vzor jsem měl Briana Leetche. Útočný obránce Rangers, miloval jsem i ten tým. Jednou jsem se s ním potkal při přátelském utkání, to hrál za Boston a už končil kariéru. Celý zápas jsem ho sledoval. A pokud bych měl říct ještě jedno jméno, tak Chris Pronger. Za těch pár měsíců, kdy jsem byl ve Philadelphii, tak neskutečný lídr a hráč. Od přípravy až po výkon v zápase. Za mě jeden z nejlepších obránců všech dob.

Vybral jste si ale velice rozličné obránce. Jeden kreativní ofenzivní, druhý naopak tvrdý a důrazný buldok.
Když jsem měl možnost vidět Prongra při zápase, tak jsem si říkal, že pokud bych stavěl tým, on by byl první hráč do pole, jehož bych si vzal. Byl schopný spolykat třicet minut za zápas, nebýt unavený a ještě být rozhodující faktor v obraně i útoku. Ale než jsem ho poznal, tak jsem sledoval spíše ty útočné beky.

Řekl jste si Leetchovi i o autogram?
Ne. Tenkrát mi to přišlo trapné, ale když si na to takhle vzpomenu, měl jsem do toho jít. Myslím, že by to v pohodě udělal, asi by mi podepsal i hokejku. Holt, chyba mládí. (usmívá se)

Finále play off hokejové extraligy - 6. zápas HC Oceláři Třinec - Bílí Tygři Liberec, 28. dubna 2019 v Třinci.  Na snímku radost Třince. Na snímku (zleva) Lukáš Krajíček, Martin Adamský.Lukáš Krajíček (vlevo) s Martinem Adamským v roce 2019 po zisku druhé extraligového titulu pro Třinec. Foto: Deník/Pavel NetoličkaZdroj: Deník / Pavel Netolička

Vy jste odešel do zámoří v šestnácti. Jak k tomu došlo?
Já měl tehdy agenta Jirku Crhu, který mi řekl, že tímto směrem šli jiní kluci, kteří pak byli draftovaní a měli větší šanci se dostat do NHL, než ti, kteří zůstali v Česku. Přece jen v kanadské juniorce jste více na očích skautů. Prostě jsme se rozhodli a s rodiči vybrali tuto cestu, že to bude nejjednodušší. Agent vybral tým, do kterého jsem šel a vydal se touto cestou. A myslím, že mi to i pomohlo.

Florida vás brala v prvním kole draftu jako číslo 24.
Myslím, že to, že jsem jim byl na očích, tomu hodně pomohlo. Věděli jak hraji, neviděli mě třeba jen na dvacítkách, na jednom turnaji, ale dlouhodobě a vzali si mě. Podle mě je to pro kluka z Evropy ideální cesta. Osamostatníte se, klidně tam můžete chodit i do školy, naučíte se jazyk, a fungujete jinak než v Česku.

Vybavíte si svůj první zápas v NHL?
Velice dobře. Bylo mi devatenáct, bylo to v Torontu, hrál jsem asi tři minuty, ale to mi bylo jedno. Já si užíval atmosféru, brutální stadion, dvacet tisíc lidí… To mám před očima dodnes.

Co říkáte na sezonu Třince?
Hrají výborně. S kvalitou týmu, skvělými trenéry a zázemím, které tam je, se to očekává každý rok. S pár kluky jsem v kontaktu, občas to probíráme, samozřejmě to sleduji, fandím jim a jsem rád, že se jim daří.

Myslíte, že to skončí očekávaným finále Třinec – Sparta?
Oba týmy ukazují, že jsou v lize nejlepší, ale na druhé straně základní část je něco jiného než play-off. Samozřejmě i na Třinec přišla deka, jako na každého, ale tam hraje roli více faktorů – od tlaku médií, přes zdravotní potíže v mužstvu až po výpadek formy. Co ale sám vím, že není úplně špatné prohrát pár zápasů, aby si hráči uvědomili, o co jde a možná se i podívali do zrcadla, jestli to dělají na sto procent, nebo polevují. Myslím ale, že nic se neděje, šance na celkové vítězství Třince je velká. K tomu, aby se to povedlo, potřebujete štěstí, aby vám chytali gólmani, zůstat zdraví a udržet si pohodu v šatně. Pak věřím v úspěch. Přeji jim ho, ale těch týmů, které na to mají, je víc. Jako fanoušek se na play-off těším. Bude to zajímavé.