„Poznali jsme nové lidi, novou kulturu, nutí nás to používat angličtinu,“ říkají dvojčata. Na západ od Prahy se dostali oklikou, vyrostli ve Vlašimi a hráli i fotbal. „Ale vždy nás to táhlo na led,“ popisují.

Jejich cesta do čínského mužstva nebyla tak úplně náhodná už dříve zaujali Josefa Zajíce. Bývalý známý hokejista, pak trenér a manažer, jim dělá mentora. To on přišel s nabídkou práce u Draků.

Tehdy ještě úplně nevěděli, co je čeká. Nyní už si zvykli. Překousli dokonce i debakl 2:19 (od Příbrami). „Jasně, někdy jsou ty prohry už trochu složité na psychiku, ale bereme to spíš jako celkovou i životní zkušenost, a ta je perfektní,“ vysvětluje Michal, mimochodem o tři minuty starší než brácha.

Číňané na pivu

Přestože jsou Kučerovi dvojčata, trenér Jiří Šejba, slavný reprezentant z 80. let, s jejich rozeznáním nemá ani trochu problém jsou dvouvaječná. Otázkou je spíš to, zda si Češi nepletou spoluhráče…

„Ze začátku možná, ale když jsme je poznali blíž, už s tím nejsou potíže. Pochopitelně jsou každý jiný, to jen nám v Evropě to zprvu připadá úplně jinak,“ říká Jakub.

Pozor: čínské spoluhráče chválí za všechno možné. Jsou prý velmi pracovití v tréninku, je s nimi legrace i mimo led. Jsou vstřícní. „První dva týdny jsme seděli každý u svého stolu, to bylo takové poznávání. Ale brzy se vše změnilo a my viděli, že jsou to výborní kluci. Samozřejmě jsme je vzali na pivo. Při městských slavnostech jsme jim koupili točené a oni ho viděli poprvé, znali jen lahvové. Nejdřív nedůvěřivě srkali, ale pak jim chutnalo,“ směje se Michal.

Oba bratři se dřív i díky Zajícovi snažili dostat do áčka na Kladně, leč zatím měli smůlu. Loni absolvovali přípravu, jenže vedení je odeslalo do třetiligových Řisut, které byly neoficiální farmou Kladna.

„Byl tam příslib, že když se bude dařit, vytáhnou nás, ale nepovedlo se. A teď Kladno postoupilo do extraligy, farmu dělá Ústí. Pro nás se tak šance snížila, a i proto jsme kývli na nabídku Josefa Zajíce a šli pomoci čínskému národnímu týmu. Komu se to kdy povede, zahrát si za Čínu,“ usmívá se Michal.

Kam v zimě? 

Drakům však skončí sezona dost brzy - to bylo dopředu známé -, a tak Kučerovci, ale i třetí Čech v sestavě Pavel Husarik, už dopředu dumají, kde dohrají sezonu.

Dvojčata si to namíří zřejmě do rodného města. „Vlašim bojuje v krajském přeboru a my jí rádi pomůžeme, vždyť jsme pořád její kmenoví hráči. Loni jsme tam hráli také a cítíme se tam dobře,“ líčí.

Výhodou může být perfektní fyzická příprava, kterou zažili s čínským týmem. Prý tak tvrdě dlouho nikde netrénovali a poznali i novinky, třeba jógu. Podle Michala fajn věc, Jakub jí ale na chuť tolik nepřišel. „Jsem po ní pokaždé trochu rozlámaný, tak jsem rád za tenhle rozhovor, protože jsme se jí vyhnuli,“ culí se Michal, autor historicky prvního gólu Číňanů v české soutěži trefil se v Příbrami.

Draci už mají i jeden bod, který vybojovali v Písku. „Přece jen je znát, že čtyři nejtalentovanější kluci, kteří přijeli na kemp ke konci srpna, zase odjeli hrát nižší farmářskou soutěž do Ameriky,“ přidává zajímavou informaci Jakub Kučera.

„Přesto si myslím, že Číňané se budou zlepšovat. Nejsou úplně malí, poctivě trénují a jsou docela šikovní. Ale jak to s nimi bude v našich soutěžích dál, to zatím netušíme,“ dodává Michal Kučera.

Netuší to nikdo a do her v Pekingu zbývají skoro jen dva roky…

Švédská hokejová magie. Jak si neoddělitelní bratři Sedinové podrobili NHL?
Nejslavnějšími hokejovými dvojčaty jsou dnes bezesporu Henrik a Daniel Sedinové. Ryšaví Švédové strávili celou kariéru bok po boku, společně ji také loni na jaře ukončili. Dlouhých 18 sezon zářili v NHL v dresu Vancouveru.

Henrik je o šest minut starší, na ledě ale vždycky vypadali úplně stejně. Pletli si je nejen soupeři a rozhodčí, ale občas i spoluhráči. „Dannyho a Hanka jsem nejdřív poznal jen podle tejpy na hokejce. Jeden z nich ji má delší, druhý kratší,“ vzpomínal Radim Vrbata, který si se Sedinovými ve Vancouveru zahrál.

Rodáci z Örnsköldviku začali s klubovým hokejem v osmi letech. Až do čtrnácti hráli oba jako centři, až pak se Daniel přesunul na levé křídlo a od té doby nastupovali v jednom útoku. To se už nikdy nezměnilo: jejich dokonalá souhra naslepo fascinovala fanoušky a mátla protivníky.

Henrik byl o něco lepší nahrávač, Daniel zase víc střílel. Oba si ovšem libovali v kombinační hře, která občas působila jako z jiné hokejové éry. Narážečky, fintičky, góly do prázdné brány.

„Moje role v jejich lajně byla střílet, střílet a střílet, protože oni rádi přihrávají. Takový Henrik nevystřelí skoro nikdy,“ popsal Vrbata, který po boku Sedinů prožil svou bodově nejúspěšnější sezonu v kariéře (2014/2015).

Oba za Canucks odehráli přes 1300 zápasů a každý zaznamenal přes 1000 bodů s na setinu shodným průměrem 0,80 bodu na utkání. Oba si potěžkali Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče základní části. Henrik navíc získal Hart Trophy, Daniel pro změnu Ted Lindsey Award.

Když šli v roce 1999 na draft NHL, už je provázela pověst geniálních talentů. Proto se čekalo, že si každého vybere jiný klub. Jenže vancouverský generální manažer Brian Burke v zákulisí rozjel fascinující kolotoč výměn, dohod a intrik, jehož výsledkem bylo, že si Daniela a Henrika zamluvil na druhém a třetím místě, a získal tak pro Canucks oba klenoty.

Sedinové klub ze západní Kanady pozvedli mezi elitu soutěže, ale Stanley Cup nikdy nevyhráli. Nejblíže byli v roce 2011, kdy v nesmírně dramatickém finále padli s Bostonem. Přesto se nesmazatelně zapsali do dějin Vancouveru, lidé je tam milovali. „Představovali pevný bod v našich životech, který teď mizí,“ psal místní tisk, když švédští bratři končili kariéru.

Nezdary v play-off NHL si Sedinové vynahradili v dresu Trekronor. Se švédskou reprezentací získali olympijské zlato v Turíně i titul mistrů světa v roce 2013. Pokaždé vedle sebe v jedné lajně. Kdo jejich hokejovou poezii viděl, už nikdy nezapomněl.