Až se v kalendáři rozsvítí 21. listopad, bude to pro něj zvláštní den. Den, kdy před dvěma lety mohl po zástavě srdce umřít. A kdy se podruhé narodil. „Proto si ho budu připomínat jako úžasnou událost,“ tvrdí s odstupem času hokejista Jiří Fischer.

Je jiný než dřív, změnil se. Myslí pozitivněji, snaží se vyhýbat stresu. A užívá si každou chvilku, kterou mu život dopřává. „Dnes k němu mám jiný postoj. Jsem prostě šťastný, že můžu žít,“ dodává.

Ta věta zní, jako byste se už s nepřízní osudu vyrovnal…

Je to lepší. Vždyť už taky bylo na čase. (usměje se) Nejhorších bylo prvních šest měsíců po té události, tehdy jsem psychicky dost trpěl. I rodina trpěla.

Co vám nakonec pomohlo dostat se z krize ven?

Čas. A taky loňská návštěva jednoho doktora z Dallasu. Většina jeho pacientů jsou případy, kdy není objasněna příčina selhání srdce. I já byl jedním z nich. Jenže když tam pak vidíte lidi, kterým postupně selhávají orgány, poznáte, že na tom zase tak špatně nejste.

Jak se tedy daří vám?

Dělám pokroky a dodržuju terapii. Sice pořád nemůžu to samé jako dřív, ale trénuju. I když ne na ledě…

Co všechno můžete dělat?

Běhám, jezdím na kole nebo si zajdu do posilovny. Tohle mám od doktorů povolené a nechci jejich důvěru zradit.

Nekrotí vás kolikrát vaše snoubenka, abyste to nepřeháněl?

To si pište – a je to dobře. Když se člověk cítí líp, víc si dovolí, snaží se trénovat jako dřív. Jenže všechno ještě není tak stoprocentní. Proto jsem stále pod kontrolou. Abych zbytečně neriskoval.

Cítíte, že se vaše naděje na návrat do hokeje zvyšuje?

Vidím ji mnohem pozitivněji než dřív. Třeba se mi ten sen někdy splní, uvidíme. Každý má nějaký cíl. A pro mě je teď trochu jiný než vyhrávat na ledě jako dřív.

Loni jste si už jedno přání splnil, když jste si v Detroitu zabruslil na zamrzlém rybníku. Co jste v tu chvíli prožíval?

Nádherný pocit. Svobodu. Bylo dvacet pod nulou a já tam byl úplně sám. Nic mě nestresovalo, cítil jsem se volný. Na ten moment nezapomenu.

Vraťme se ještě k onomu kolapsu v roce 2005. Viděl jste ho někdy v televizním záznamu?

Viděl, i když ne všechny. S klubovými doktory v Detroitu jsme si řekli, že se jednou na celou událost společně podíváme, ale ještě jsme se k tomu nedostali. Na všechno je správný čas. Až přijde, uděláme si hezký večer.

Bylo vám nepříjemné se o tom bavit s okolím?

Ze začátku jsem nemluvil s nikým. Klub to dal na vědomost médiím, až šest týdnů nato jsem měl první tiskovou konferenci. Musím říct, že každý mé soukromí respektoval víc než kdy jindy. Pamatuju si, jak jsem na tom byl psychicky blbě. Únava, špatné dýchání, prášky. Můžete se tvářit, že jste v pohodě, ale nejste.

Změnila se vaše mysl?

Jsem o tom přesvědčený a dost mi v tom pomohla má snoubenka. I když se vám občas zdá, že je něco špatné, za pár let se podíváte zpátky a vidíte, že to tak špatné zase nebylo. Já mám teď jiný postoj k životu, držím se jiných zásad.

Třeba té: Vychutnávej si dnešek, protože nevíš, co se stane zítra?

Přesně tak. Jsem šťastný, že jsem si poslední rok mohl vychutnat v klidu s rodinou. Víte, v životě je důležitý jenom život. Žijeme ve stresu a každý si řeší své otázky. Ale když potom ležíte v nemocnici, lezou z vás kapačky a vy bojujete o život, pak vás žádné starosti už nezajímají. Žádná práce, žádný majetek, nebo čeho kdo dosáhl. Jen to, že máte u sebe své bližní. Protože ty potřebujete ze všeho nejvíc.

Vy jste za poslední dva roky prožil dost silných chvil. Která z nich byla nejsilnější?

Porod. Suverénně. Pro mě byl ukázkou toho, jak to mají chlapi v životě jednoduché. Zabezpečit rodinu je docela brnkačka oproti tomu, čím si musí projít ženy. Bylo úžasné během porodu vidět, jakou má Avery sílu. A tu sílu dodala také mně. Porod byl nejsilnějším zážitkem v mém životě.

V září od něj uplyne rok…

A taky si Lukáše opravdu užívám. Včetně celé naší rodiny, když jsme přes léto v Čechách. Je zajímavé sledovat, jak přijde nový život a lidi okolo se zase začnou usmívat.

Prý jste si také říkal: Možná kvůli tomu jsem tady zůstal…

Toť otázka… Je pravda, že kdyby mi tehdy na střídačce nezachránili život, náš Lukáš by tady nebyl. Já tohle Tonymu a Dougovi (Tony Colluci a Doug Plagens, kluboví lékaři Detroitu – pozn. red.) často říkám. Zachránili jste jeden život a získali dva. Je nádherné, jak se potenciální tragédie může stát úžasným okamžikem.

Nezačal jste věřit v boha?

Co je bůh? Každý si ho vysvětluje jinak. Je těžké něco takového popsat, ale už dlouho věřím v nějakou moc, kvůli které ne všechny věci máme vždycky pod kontrolou.

Osvítilo vás to až po vaší příhodě?

Jen mě v tom utvrdila. Já dlouho věřil v osud. Věřil jsem také, že kdo něco dělá špatně, ve špatném se mu to vrátí a naopak. Pro někoho je tohle taky bůh… Nevyznávám žádnou víru, ale když si teď můžu s vámi povídat, asi to není úplně náhoda. (v očích drží slzy) A ne vždycky je všechno tak, jak se člověk v mládí naučí…

No právě. Odmalička jste se snažil držet životosprávu, dělat pro hokej maximum. A pak… Copak jste se neptal: Proč zrovna já? Ten, co si dával na všem tak záležet?

Ani ne. Byl jsem hlavně rád, že můžu žít. Co se stalo, mi otevřelo mysl. A vím, že se vyléčíte jedině vy sám, ne doktor. Přirovnám to k hokeji: doktor je jako trenér. Trenér za hráče taky zápas nikdy neodehraje, jen jim řekne, jak mají vyhrát. Spousta lidí si neuvědomuje, že jen my sami máme v rukách své vlastní zdraví. A já nejsem žádnou výjimkou.

V čem vlastně vaše terapie spočívá?

Začal jsem ji dost studovat a fascinuje mě. Třeba se snažím dodržovat přírodní zákony, jíst co nejčistší jídlo. Když se staráte o své zdraví v souladu s přírodou, přijdou výsledky. Poznávám to na vlastní kůži, věřte mi. A se svými zkušenostmi bych se chtěl podělit s lidmi, kteří potřebují pomoc. A kteří nejsou v rukách toho pravého doktora-trenéra.

Máte chuť komunikovat s podobně postiženými?

Velice rád. V Americe jsme proto založili nadaci. Nedovedete si představit, jak je depresivní, když vám na vaše otázky nikdo neumí odpovědět. Studoval jsem psychický vývoj pacienta, rád pomůžu.

Dokážete si vůbec představit, že by se po tom všem vaše cesty s klubem z Detroitu rozešly?

Takhle nepřemýšlím. To, co pro mě klub udělal, mu stejně nikdy nestihnu vrátit. Ale strašně rád bych aspoň trošku. Přístup z jejich strany je naprosto úžasný. Jestli už nebudu nikdy hrát, chtěl bych Detroitu pomáhat aspoň pasivně.

Také jste už od vedení dostal nabídku na spolupráci. O co se jedná?

Zatím o nic konkrétního. Manažer se mě ptal na plány do budoucna. Tak, jak se u mě věci dějí za poslední rok a půl, nevím, co bude zítra. Lidi v Red Wings jsou perfektní, starají se o mě, vychází mi vstříc. Jsou prostě mou rodinou.

Pak jste asi dost prožíval semifinálové vyřazení Detroitu ve Stanley Cupu, že?

To je hokejový život. Když ten pohár nevyhrajete, uspokojení nikdy nepřijde. Já ale vyhrál. A daleko víc…