Sedět na stejném místě před patnácti lety? Žádný rozhovor by nevznikl. Fanoušci by nás asi umačkali a Dominika Haška odnesli na ramenou pryč. Kam? To je jedno, ale bylo by hodně veselo.

Exkluzivní materiál s hlavním hrdinou hokejového Turnaje století vznikal kousek od pražského Staroměstského náměstí. Právě tady v roce 1998 šílel mnohatisícový dav. Vítal svoje zlaté hrdiny z Nagana.

Kašlal na problémy v práci. Hokej byl na prvním místě, starosti se posílaly na vedlejší kolej. „Vím, že jsme tu strávili něco přes hodinu. Byla to nádhera. Některé věci si ještě dovedu vybavit, ale už ne tolik detailů," říká dnes osmačtyřicetiletý gólman, který na podzim definitivně ukončil kariéru.

Po olympiádě byl v Česku za boha…

Pobláznili jste tehdy celý národ. Uvědomovali jste si to šílenství?
Těžko říct, jestli jsme si to uvědomovali. Hlavně jsme měli obrovskou radost, že jsme dokázali to, o čem snilo několik generací. Bylo pak nádherné mít možnost letět sem do Prahy a s lidmi se o radost podělit. V Japonsku jsme cítili, že za námi národ stojí, bylo nám to jasné z těch dopisů, faxů a telefonů.

Tušili jste, že cestu z letiště budou lemovat davy lidí a na Staroměstském náměstí na vás bude čekat 140 tisíc fanoušků?
Očekávali jsme, že to bude velké. Ale to, co se tady pak dělo… To předčilo veškerá naše očekávání.

Nepamatuji se, kdy jindy v Česku vládla tak pozitivní nálada. Co vy?
Co si budeme povídat, hokej je národním sportem, umí lidi spojit. Velká vítězství tenhle národ nezapomíná, ať to bylo v roce 1969, kdy jsme porazili na mistrovství světa Rusko, nebo o tři roky později, kdy se šampionát konal po dlouhé době doma a Československo ho vyhrálo. To jsou výjimečné situace, kdy se národ semkne a rád na ně vzpomíná.

Teď je na stejné úrovni i Nagano. Ty vzpomínky mají vůni obří euforie…
Asi jo. Byla to první otevřená olympiáda a my tam porazili tři nejlepší mužstva na světě.

A vás doma posílali na Hrad. Vzpomínáte?
(usmívá se) Aby ne, jako první mi to dokonce říkal sám prezident Havel. Šel jsem po ulici, najednou mi dal někdo z olympijského výboru do ruky telefon a na druhé straně byl pan prezident. Říkal, že mě doma posílají na Hrad.

Neměl strach o místo?
Já mu hned řekl, ať se nebojí, že ještě chci hrát hokej, a z legrace jsem mu oznámil, že tam může ještě chvíli sedět (usmívá se). Beru tyhle věci s nadhledem. Jednou jste nahoře, jindy dole. Když něco dokážete, lidi vás vynášejí do nebes. Za pár let může být všechno jinak.

Prezident se teď volí přímou volbou. Co to za pět let zkusit?
Jasně, co bude za deset patnáct let, nikdo neví (rozesměje se). Ale teď jsem nic takového v plánu neměl.

Zpátky do Nagana… Experti předpovídali, že se o zlato budou rvát Kanada s USA, možná Rusko, a že Česká republika bude dělat maximálně křoví. Seděla vám role nenápadného vzadu?
Rozhodně nám vyhovovala. Karty byly rozdány po posledním Světovém poháru, kde Kanada s Amerikou dominovaly. Byla to situace, která nám seděla. Naše mužstvo bylo hodně dobré, jenom svět tehdy nebral některé hráče jako úplné hvězdy. Mě a Jardu Jágra znali. Ale právě tam hodně kluků nakoplo svoji kariéru a stali se hvězdami.

Jaký byl váš první dojem z českého mužstva?
V podstatě polovinu kluků z Evropy jsem neznal. Postupně jsme se dávali dohromady, bylo nám jasné, že nás za favority nepovažují. Nikdo to neříkal nahlas, ale všichni jsme chtěli uspět. Ivan Hlinka si dobře rozmýšlel, koho má vzít, tým složil výborně. Jedním z jeho nejlepších tahů bylo, že nominoval Vláďu Růžičku, který v nároďáku hodně roků nebyl. Dost lidí to překvapilo.

Včetně vás…
Ano, pro mě byl velkou neznámou. Ale ukázal, že na to pořád má. To samé platí i o Petru Svobodovi.

Legendární brankář Dominik Hašek.Vy jste byl mazák z NHL. Co nervozita před startem olympiády? Stejně se dostavila?
Napětí cítil každý a já jsem chtěl hrozně uspět. Nervózní jsem rozhodně byl.

Vidíte, a přitom se všude říkalo, jak právě vy jste dal týmu už při prvních trénincích klid. Domů létaly zprávy, jak vás žádný český hráč ani zaboha nemůže prostřelit. Byla to pravda?
Tak to už nevím (usmívá se). Já v nároďáku hrozně dlouho nehrál, naposledy v roce 1990, a strašně jsem se na to těšil. Bylo mi 33, bral jsem to jako poslední šanci, kdy uspět s reprezentací na velké akci. V medaili jsem věřil a mým snem byla zlatá.

Cestu za ní vám měl v plánu ve čtvrtfinále zatarasit americký tým hvězd. Měl jste respekt?
Klíčová byla ta poslední porážka ve skupině od Rusáků. Stačila remíza a Spojeným státům jsme se vyhnuli. Ale nedalo se nic dělat. Moc jsme se o tom nebavili, nedívali se nikam dál. Nikdo nemluvil o tom, co bude, pokud vyhrajeme, nebo jestli nás vyřadí. Bylo nám jasné, že musíme hrát výborně a mít štěstí.

A k tomu ještě mít v bráně Dominika Haška. Ve čtvrtfinále jste předvedl jeden z největších brankářských výkonů v hokejové historii. Byl to váš životní výkon?
Detaily si nepamatuju. Vím, že jsme po první třetině prohrávali 0:1.

Nebýt vás, mohlo to být ale taky 0:5…
Ano, mohli jsme dostat víc gólů a zpátky do zápasu bychom se asi už nedostali. Řekněme, že můj výkon v první třetině položil základ k celému úspěchu (usměje se). My jsme pak utkání obrátili, změnu nastartoval nahrávkou a gólem Jarda Jágr a na konci už přicházely šance na obou stranách. Bylo ohromně důležité, že jsme se dali v kabině po první třetině dohromady.

Tam přišel legendární projev Vladimíra Růžičky, který kabinu seřval a probral. Vy jste neměl potřebu týmu oznámit, že by mohl začít lépe bránit?
Ne, držel jsem se jako brankář stranou. Před zápasem jsme se bavili vždycky o různých věcech. Během utkání mě ale zajímal jenom můj výkon.

Jak vlastně ten Růžičkův projev vypadal?
Netrval ani minutu, nebylo to nic dlouhého. Řekl pět důležitých vět, že se už nemůžeme na Američany jenom dívat, ale je potřeba začít jezdit, hrát hokej a nahrát si.

V semifinále na vás čekala nažhavená Kanada. Neměla radost, že ji čeká malé Česko?
Myslím, že z nás musela mít respekt, protože jsme porazili Ameriku. Ale na druhé straně byla ráda, že nemusí hrát proti ní, o tom nepochybuji. Prohrála s ní ve finále posledního Světového poháru. Asi měla radost, že jde na nás.

Ta ji asi docela rychle přešla, že?
Kromě posledních deseti minut, kdy nás Kanada dokázala dostat pod tlak, jsme to byli my, kdo dominoval. Její brankář Patrick Roy měl kolikrát velké štěstí. Ani nevěděl, kde má puk, ale nespadlo mu to tam. Kanada měla také nějaké šance, ale my jsme byli lepší. To, co jsme hráli od druhé třetiny s Amerikou, se přeneslo do dalšího zápasu. V závěru jsme však byli pod ohromným tlakem a Trevor Linden minutu před koncem srovnal na 1:1.

Pak přišlo prodloužení a penalty. Četl jsem rozhovor s útočníkem Joem Nieuwendykem. Říkal, že jste se jim při penaltách dostal do hlavy. To je docela pocta, když tohle řekne hrdý Kanaďan, ne?
Bral jsem ty nájezdy hezky jeden po druhém. Vždycky jsem se podíval, kdo na mě jede a co by na mě asi tak mohl vymyslet. Snažil jsem se dělat pořád to samé vyjet, couvat, držet s hráčem krok a nezapomínat na maličkosti. Měl jsem štěstí jenom při nájezdu Erica Lindrose, který udělal strašně rychlou kličku a trefil tyč, protože už střelu nestačil umístit. Ostatní nájezdy se mi podařilo chytit.

Gólman Dominik Hašek na tréninku Pardubic.Jediný, kdo porážku od Česka v nájezdech neskousl ještě ani dnes, je brankář Patrick Roy. Dívat se zrovna na vás, jak se radujete… To ho muselo hodně štvát. Nemyslíte?
(pokrčí rameny) Dostal jeden gól od Roberta Reichla. Alby říkal, že za Royem neviděl žádnou díru, a napadlo ho zkusit vypálit k tyči. Trefil to na milimetr přesně. Patrick Roy o mně vždycky říkal, že jsem nedokázal vyhrát nic velkýho. Svým způsobem to byla pravda. Neměl jsem žádný Stanley Cup, on v té době už tři. Olympiádou jsem to malinko stáhl (usmívá se). Po zápase jsme se potkali na dopingové kontrole.

Roy musel být štěstím bez sebe…
Ani nevím, jestli jsme se tam pozdravili. Spíš ne. Ale to je jedno. Chápu, že u něj převládalo obrovské zklamání, já jich zažil taky hodně. Vím, jaké to je. Takže nechci někoho soudit kvůli tomu, že jsme na sebe nekývli.

Ale došlo vám tam, že ten chlap vás prostě nemá rád, ne?
No, rivalita mezi námi byla obrovská. Patrick si nikdy nepřipouštěl, že by nějaký jiný brankář mohl být stejně dobrý jako on. A lepší? To už vůbec ne. Založil si na tom svoji image.

Promluvili jste spolu od Nagana?
Na Utkání hvězd v roce 2002, myslím, že jsme si dokonce vyměnili hokejky.

Takže věkem vyměkl?
To si nemyslím (usmívá se). Řekl bych, že to celou kariéru dělal naprosto cíleně, byla to součást jeho motivace.

Skončil zápas s Kanadou a k vám mířily hvězdy NHL, mezi nimi i Wayne Gretzky, který měl slzy na krajíčku. Nepřepadla vás na okamžik lítost?
Chtěl jsem mít takovou chvíli co nejrychleji za sebou. Nejhorší je, že nevíš, co tomu druhému máš říct. Na jedné straně ho chceš utěšit. Ale na druhé straně víš, že když tebe někdo po porážce utěšuje, tak to taky nemá cenu. Většinou toho druhého jen tak plácneš. Slova nemají moc smysl.

Tým, který se neměl rvát o medaile, byl najednou ve finále a navíc porazil dva největší kandidáty na zlato. Bylo to znát na psychice?
Ohromně, sešlo se to úplně skvěle. Porazili jsme Ameriku, Kanadu a ve finále nás čekalo Rusko. Nechtěl jsem se domu vracet jako nějaký zlatý kluk z Nagana, kterému se na krku houpá stříbrná medaile. Vzpomínám si, že nálada před zápasem byla výborná. Když už přišla šance, chtěli jsme ji využít. Bylo to podobné jako s Kanadou, dali jsme nějaké tyčky, naše mužstvo bylo lepší. Jenže ne a ne to tam padnout. Začal jsem se trochu bát, jestli se štěstí neotočí na druhou stranu a Rusko nám nedá nějaký náhodný gól.

To se nestalo a ve 49. minutě přišla velká chvíle Petra Svobody. Měl jste dobrý výhled?
Celé jsem to viděl dobře, bylo to normální buly a klasická střela, kterých je za zápas třeba patnáct. Celá pětka zapracovala výborně. Patera vyhrál buly, Procházka nahrál, jel do branky a s ním i Hejduk. Byl tam zmatek a Petr si našel místo na střelu. Měli jsme v turnaji kliku, ale my jí šli naproti.

A velký turnaj dostal pro Česko zlatou tečku. Jednu tečku dostal i Richard Šmehlík, pamatujete?
Úplně přesně, skončil zápas, vyhodil jsem hokejku, za ní letěla vyrážečka. Trefila hokejku, ta změnila směr, Ríša to nemohl čekat a dostal ránu pod oko. Ale ani se to nešilo, daly se tam takové mašličky. Myslím, že dnes tam už žádnou památku nemá (usmívá se).

VÍCE VZPOMÍNEK NA OLYMPIJSKÝ TURNAJ V NAGANU NALEZNETE ZDE

Dominik Hašek

Narozen: 29. ledna 1965 v Pardubicích. Post: brankář.
Kariéra: Pardubice (1981 1989, 1995, 2009/2010); Jihlava (1989/1990); Indianapolis (IHL, 1990 1991); Chicago Blackhawks (NHL, 1990 1992); Buffalo Sabres (NHL, 1992 2001); Detroit Red Wings (2001/2002, 2003/2004, 2006 2008), Ottawa Senators (NHL, 2005/2006); HC Spartak Moskva (KHL, 2010/2011).
Klubové úspěchy: 2x Stanley Cup (2002, 2008); 2x mistr ČSR (1989, 1990); 1x mistr ČR (2010).
Individuální úspěchy: 2x Hart Trophy nejužitečnější hráč NHL (1997, 98); 6x Vezina Trophy nejlepší brankář NHL (1994, 95, 97, 98, 99 a 2001); 3x William M. Jennings Trophy nejmenší počet inkasovaných branek v NHL (1994, 2001, 2008); 5x Zlatá hokejka (1987, 89, 90, 97, 98), 2x Sportovec roku (1994, 98).
Reprezentace, 135 zápasů: 1x zlato z olympiády (1998, Nagano); 1x bronz z olympiády (2006, Turín); 1x stříbro z MS (1983); 3x bronz z MS (1987, 89, 90); semifinále Kanadského poháru 1987.