Je vcelku běžné, že hokejista kolem čtyřicítky ukončí profesionální kariéru. Když si to pak jde strčit jen tak pro žízeň, tak sundá hráčskou výstroj z hřebíku a vrátí se do dob, kdy aktivně hrával. Najdou se však výjimky. „Rolas“ už nechce o hře v poli ani slyšet…

„Mám v sobě jasně dané, že hráčskou výstroj už nechci oblékat. Jako útočník už se posouvat nemůžu. Brankářina mě vždycky lákala. Převlékal jsem se do gólmanského a nechal jsem na sebe střílet. A vím, že v této činnosti se mohu zlepšovat. Posunuji se každým tréninkem na víc. Strašně mě to baví a naplňuje. Taková soutěživost, že nechci dostat gól,“ říká Tomáš Rolinek v rozhovoru pro Deník.

Tomáš Rolinek, legenda pardubického hokeje. Jak vám to zní?

(rozesměje se) Zní to hezky, ale pořád když se kouknu kolem sebe na lidi, které potkávám na pardubickém stadionu, tak to jsou pro mě legendy. Znají je všude, každý k nim vzhlíží. Včetně mě. Vždycky jsem se snažil hrát naplno a bojovat ze tým, ve kterém jsem působil. To je vše. Sám sebe ani u nás v rodině mě za legendu nikdo nepovažuje.

Když jste do Pardubic přišel jako junior, dovolil jste si byť jen pomyslet na takovou zářnou kariéru?

Byl jsem kluk, kterého bavily všechny sporty. Jak jsem se začal věnovat hokeji, měl jsem jediný sen. Vyrůstal jsem ve Žďáře nad Sázavou a chtěl jsem hrát extraligu za Duklu Jihlava. Pravidelně jsem poslouchal S mikrofonem za hokejem. Jihlava pro nás byla zeměpisně nejblíž. Když se jezdilo někam na hokej, tak jedině tam. V tom snu by mě životě nenapadlo, že bych si zahrál za reprezentaci, natož vyhrál mistrovství světa.

A ta kariéra vás katapultovala na Souboj legend. Taková akce v Pardubicích ještě nebyla. Co na to říkáte?

Perfektní nápad. Souboje legend obstará důstojný konec oslav stoletého výročí. Hlavně pro diváky je taková akce super.

Na organizaci akce se jako sportovní manažer klubu podílíte. Co bylo vaším úkolem?

Dával jsem dohromady týmy. Abych řekl pravdu, nebylo to úplně jednoduché, protože někteří hráči už na bruslích nestojí a hokej nehrají. Měli jsme je vytipované, ale z tohoto důvodu odmítli pozvání. Nicméně jsme složili týmy, které budou pro fanoušky atraktivní. Dorazí známá jména. Celý den bude super a fanoušci si ho mohou užít. Samozřejmě, že utkání nebude dosahovat kvality extraligy a mít takové tempo, ale myslím si, že fanoušci rádi zase uvidí na ledě Milana Hejduka, Dominika Haška, Petra Sýkoru a mnoho dalších. Připravili jsme i dovednostní soutěže, takže i na to se mohou fanoušci těšit.

František Kaberle vyhrál Stanley cup v roce 2006, na Sletišti ho ukázali Kladeňákům spolu s dnes už bohužel nežijícím Josefem Vašíčkem.
Legendární "Ferry" slaví, sběrateli světových titulů Kaberlemu je padesát

Do exhibičního zápasu také aktivně zasáhnete. Ne však jako útočník, ale gólman. Proč jste se tak rozhodl?

(směje se) Hráčskou kariéru jsem pověsil na hřebík. Jako útočník už se posouvat nemůžu. Brankářina, když to takto řeknu, mě vždycky lákala. Převlékal jsem se do gólmanského a nechal jsem na sebe střílet. A vím, že v této činnosti se mohu zlepšovat. Myslím, že se posunuji každým tréninkem. Strašně mě to baví a naplňuje. Ta soutěživost, že nechci dostat gól. Když mě někdo pozve na exhibici, tak jedině do brány. A je na něm, jestli to přijme. Tady mi to prošlo. Sestavu jsem dělal já, tak jsem se postavil do brány (směje se). Teď mám kariéru gólmanskou.

Jak vás vůbec napadlo stoupnout si do brány?

Když jsme hráli s klukama před barákem hokej, tak jsem se cpal do brány. Jenom jsem se k tomu vrátil. Měl jsem to tak se svým synem. Aby mohl střílet na bránu vedle garáže, tak jsem mu dělal terč. To mi nějak zůstalo. Po ukončení kariéry, když byly nějaké exhibice, tak jsem se prostě oblékl do gólmanského. I když mám nějaký věk, tak mě to pořád baví. Můžu si dokazovat, že se dá pořád zlepšovat.

Bandy s klukama před domem je jedna věc a chytat na ledě druhá. Už odmalička jste měl podobné choutky?

Ne tehdy to mě vůbec nenapadlo. Na zimáku jsem se hrnul jenom do útoku. Táta mě postavil na brusle a byl jsem jenom útočník.

Zdroj: HC Dynamo Pardubice

Celý život jste nastupoval v útoku a teď jdete do Souboje legend jako brankář, není to trochu degradace toho, co jste na ledě předváděl? Nechtěl jste udělat výjimku?

Musím říct, že nechtěl. Mám to v sobě jasně dané, že tu hráčskou výstroj už nechci oblékat. Nechci chodit do pole. Jednou jsem se takto rozhodl a stojím si za tím. Jako ostatně ve všem. Mám to v sobě jasně uzavřené. Jako útočník jsem spoustu střel zblokoval a jenom jsem u toho neměl brankářskou výstroj. Takže teď na to plynule navážu (mrkne).

V Pardubicích byli vždy výborní gólmani… Jak se na to kouká brankářská konkurence?

Dominik Hašek to má podobné jako já. Jako gólman už do brány nechce. Janko Lašák je pozvaný, ale asi mu to z pracovních důvodů nevyjde. Jinak bychom byli se Salfou (Dušan Salfický) tři. Pak mě ještě napadají Libor Barta, Radovan Biegl.

Hašek nastoupí před vámi a co vy? Hrál jste někdy před ním?

Nikdy jsme se na ledě v jednom týmu nepotkali. Pouze jako protihráči v KHL. Takže vím, jaký to byl brankář, ale nevím, jaký je to bek (smích).

Kolik máte za sebou ostrých gólmanských zápasů?

Slovy dva. Ve společném přeboru Královéhradeckého a Pardubického kraje chytám za Třebechovice. Před dvěma roky jsme hráli proti Opočnu. A letos mám ve stejné soutěži jeden. Rád bych si zachytal více zápasů. Tak uvidíme, jestli mě trenér Jarda Kudrna ještě někdy postaví (směje se).

Tomáš Plekanec se krátce po konci hráčské kariéry připojil k reprezentaci jako asistent trenéra.
S koncem kariéry jsem smířený, říká Plekanec. V reprezentaci se chce učit

A nějaké exhibice?

Tu první jsem chytal ještě v Rusku, tuším v roce 2016, když jsem jako útočník Magnitogorsku šel do brány. Nastoupil jsem na třetinu. Byli rádi, protože to slavili šedesát let klubu. Najednou se útočník oblékl do gólmanské výstroje, tak to koukali. Byla to show. Nedávno bylo utkání hvězd ve Ždáře, kde hráli hráči NHL. Tam jsem odchytal jen dvanáct minut, abych jim to tolik nekazil.

Čeká vás v sobotu největší výzva? Takové síle a umění jste asi ještě nečelil.

Určitě. Bude to pro mě výzva, ale zároveň nesmíme zapomínat, že to bude zápas především pro lidi. Takže uděláme pořádnou show na ledě. V podobných exhibicích nejsou k vidění tvrdé rány. Ale hráči si spíše dělají z gólmanů srandu.

Tomáš Rolinek, ale jde do utkání s tím, že chce všechno pochytat, nebo snad ne?

(rozesměje se) Chtít může. Budu dělat všechno pro to, abych nedostal gól. Nevidím to však jako moc reálné. Očekávám, že budou padat góly do prázdné brány. Gólmani tam jsou kolikrát zbytečně. Hráči, kteří nastoupí proti nám, jsou všechno hokejisti, kteří to mají pořád v rukou. Dokážou z vás v bráně udělat v uvozovkách blbce.

Proslul jste tím, že nerad prohráváte. Jako gólman si to můžete nejvíce ovlivnit, co vy na to?

Gólmani to mají strašně těžké. V těch dvou mistrovských zápasech, co jsem nastoupil jako jednička, jsem poznal, jaký je to obrovský stres. Každá střela může skončit gólem. A hned na časomíře vidíte jaký je stav. A to je se bavíme jen o krajském přeboru. Být gólmanem je obrovsky stresující povolání. Určitě jim nezávidím chytat na té nejvyšší úrovni, protože jakákoliv chyba jde za nimi. Je to strašně těžké. Zkusil jsem si to a dokážu se vžít do jejich kůže.

Takže už byste v životě nenadával gólmanovi, že pustil nějaký hloupý gól?

Stane se to. Stejně jako hráč v poli udělá chybu, rozhodčí udělá chybu, tak ji udělá i gólman. Brankářům se ale nenadává.

Jste rád, že budete stát na opačné straně a že nemusíte čelit šikovným ručičkám pardubických legend?

A víte, že bych jim chtěl čelit. To by byla ta pravá. Všechno to jsou lidi, kteří něco dokázali. Mají za sebou veleúspěšné kariéry. Ať už na naší pardubické straně za historii Dynama nebo na druhé straně za národní tým.

Máte jako vysloužilý útočník výhodu, že znáte různé fígle nájezdníků?

Pro mě jsou nájezdy to nejhorší, co může být (úsměv). Raději čelím střelám Petra Sýkory. Při jeho pumelici zavřu oči a doufám, že mě puk trefí. Protože mám výstroj, tak mě to snad nebude bolet. Ale ty nájezdy to je věc. Tam vás mohou ti borci vykoupat tam i zpátky.

Do střely skočím jakkoliv

Imponoval vám některý z gólmanů, či si razíte vlastní styl?

(chechtá se) Mám svůj vlastní styl. Nejsem tak ohebný, nemám tak povolené svaly, abych mohl jít pořádně do rozkleku a dělat rozštěpy. Teď se chytá hodně na zemi. Snažím se to také dělat, abych se tolik nenadřel. A ušetřil síly bráně.

Měl jste oblíbeného brankaře z pohledu útočícího hráče?

Nastoupil jsem proti spoustě skvělých gólmanů. Měl jsem oblíbenější, kterým jsem dal více gólů. Musím zmínit hlavně Libora Bartu. Ještě, když chytal v Plzni i ve Varech, tak na něho se mi strašně dařilo. Toho jsem měl rád, když nastoupil proti mně (smích).

Byl jste také pověstný tím, že jste vletěl do každého soubojů před bránou a pár střel i ran tam schytal. Gólman ale musí vydržet ještě více. Máte posunutý práh bolesti?

Nevím, jestli mám posunutý práh bolesti. Každopádně nechci pustit gól. Takže do střely skočím jakkoliv. Teď mám na sobě kvalitní výstroj na sobě. Když dostanete pukem, tak se vám udělá maximálně modřinu. Oklepete se a jdete dál. Navíc je úplně jiná doba. Gólmani jsou chránění. Když mě netrefí někdo zezadu, kde je to volné, tak si myslím, že můžu být v klidu.