„Tyto velké otřesy s psychikou jsou stejné, jako když dostanete ránu tělesnou. Třeba když vás někdo praští kladivem do palce,“ přibližuje Zdeňka Sládečková v rozhovoru pro Deník. Okamžitě ale upozorňuje: „Jde o velmi individuální věc. Každý se s tím vyrovnává po svém.“ 

Můžete upřesnit, jak to s tím palcem myslíte?
V první chvíli necítíte nic. Organismus je v prvním momentu ochromený a zároveň vyplaví všechny možné analgetické látky k tomu, aby to člověk přežil a nebyl to totální šok pro celé tělo. A stejné je to i u psychiky.

Opravdu?
Ano, v první chvíli se lidé chovají, jako by jim to ani nedocházelo. Prostě to nebyli schopni přijmout. Psychika je nepustí do celé tragédie. Je to určitý ochranný režim. Sice si to uvědomujete, ale není to ta psychická rána naplno. To trvá většinou pár dní, do týdne. Vlastně vám to hlava nepustí do toho vědomí. Jenže pak – stejně jako ten palec – to začne přicházet k sobě. To je fáze, kdy hlava tu informaci pouští naplno a otvírá se tím ta psychická rána. Jako když do psychiky hodíte granát, udělá to v ní kráter. A začne to přicházet k sobě, takže cítíte trýzeň, bolest, zármutek. Tam už je dobré s daným člověkem být, mluvit a poskytnout mu podporu, aby to i emočně ze sebe dostal.

Jak dlouho tento stav obvykle trvá?
Od pár týdnů do několika měsíců. Podle velikosti toho kráteru. Poté se velmi pozvolna a pomalu začne psychika regenerovat. To ostatně musí, protože máte svůj život, který potřebujete žít dál. To ale záleží i na vztahu s dotyčným, nebo na tom, jak je daná věc čekaná, nebo nečekaná. Podle toho se to hojí. První rok je ale naplněný zármutkem a procházíte si fázemi, kdy si chvilku říkáte, že je to lepší, ale druhý den přijde vlna psychické bolesti a je to horší.

Zmínila jste, že záleží i na tom, zda událost čekáte, nebo ne. Znamená to, že hůře se vyrovnáte s nenadálou ztrátou blízkého, než když je třeba dlouhodobě a nevyléčitelně nemocný?
Nepochybně. To je jako u zubaře, který vám řekne, že teď to zabolí. A vy to čekáte, tím pádem je psychika ve střehu a připravená se s tím poprat. Dokonce řada lidí je rádo, pokud mají dlouhodobě nemocného příbuzného, když už dojde na konec toho utrpení. Ale tady to psychika zvládne lépe.

Co byste poradila, aby se s tím člověk vyrovnal?
Jak kdy, jak pro koho, to je individuální. Moc záleží na tom, jak hluboký a pevný vztah ti lidé měli, zda tam byly děti a – byť je to hloupé – i určité majetkové věci. Prostě na tom, co se na dotyčného touto událostí navalí. Jsou ale situace, kdy lidé mají pocit, že jim byla doslova odtržena půlka jich samých. Jsou ale i lidé, kteří mají natrénovanou jistou odolnost. To lze předpokládat i u sportovců, protože ti se jí musí učit. Musí snášet fyzickou bolest, strach, dřinu, nepřízeň, překonávání překážek, takže tady bych očekávala, že to bude lepší. Umí zatnout zuby. Záleží na jedinci a na vztahu s dotyčným blízkým. Ale psychika vám to řekne.

Skutečně?
U některých lidí je to tak, že cítí jen nesmírnou únavu. Tam se to dá zvládnout, zatímco u jiných je psychika rozpadlá na molekuly a tam je třeba přidat i psychofarmaka, léky, které umožňují to přejít. Určitě je dobré – pokud to ti lidé chtějí – s nimi mluvit, a mluvit s nimi normálně. Ptát se, jak jim je, co potřebují a podobně.

Doporučovala byste pauzu, nebo je lepší, když se člověk pustí znovu do práce, do tréninků, do zápasů?
(přikyvuje) Ano. Žádná pauza. Nejlepší je návrat do práce, jak jen to jde. Jak se zpívá v jedné písničce: "Dělání, dělání, všechny smutky zahání." Jakmile člověk pobere fyzické síly, protože v prvních chvílích jste unavený, tak jsem pro, aby se lidé čímkoli zabývali. Zvlášť pokud je to trénink, či zápas. Pokud to jen trochu jde, doporučuji, protože hlava se musí na něco koncentrovat a tím se dá šance ulevit, regenerovat zasažená centra v mozku. A okolí by mu mělo fandit.

Lindsey, manželku Petra Vrány, měli v klubu Ocelářů všichni rádi. Jak to může zahýbat s celým mužstvem?
Samozřejmě je to psychická rána i pro celek. A nějakou chvíli se z toho budou vzpamatovávat. Na druhé straně jsou to velcí bojovníci, takže zatnou zuby, potáhnou za jeden provaz a špatné není se povzbuzovat pozitivními věcmi. Třeba se na ledě smát, radovat, aby se vše vracelo rychle do normálu. Rozhodně to nechce žádný dlouhodobý smutek. To pak může pomoci i danému jedinci, který přišel o svého blízkého, že má okolo sebe i tuto formu podpory.